1994
Humpolec-Stvořisla, Smrčná u J.-Větrný Jeníkov
45 km
Motto:
„Přednosta našeho oddělení slavil jmeniny a pozval nás do jedné vinárny, pak se šlo do druhé, do třetí,do čtvrté, do páté, do šesté, do sedmé, do osmé, do deváté….“
„Nepřejete si, abych vám pomohl počítat?“ otázal se Švejk „Já se v tom vyznám, já byl jednou za noc v osumadvaceti místnostech. Ale všechna čest, nikde jsem víc neměl než nanejvýš tři piva.“
J.Hašek
Všechny snímky jsou pořízeny fotografickým aparátem olympus.
Členové výpravy: Peťa, Tomáš, Pavel
Úvod:
Snaha znovu se sejít vyvrcholila v myšlenku uspořádat jarní vandr o velikonočních svátcích. Domluva s některými členy našeho spolku nebyla nejjednodušší (U Davida normální smrtelník nikdy neví kde pracuje nebo kdy je nezaměstnanej. Za naši přípravu vandru vystřídal tři zaměstnání a dvě nezaměstnání). Z toho důvodu mě nepřekvapilo, že při odjezdu chyběl.
První den:(pátek) Humpolec-Humpolec……6km
Sraz u Tomáše v 16,00.
Přijíždím domů z Prahy ve 13,50. Ve 14,00 někdo zvoní. Je to Tomáš. Ztratil (nebo někam zahrabal) odjezdy vlaků, autobusů a přestupy a rozpis jídla. Týden před tím jsme to spolu vypisovali celou hodinu. Momentálně po mě chce, abych to znova vypsal sám. Propadám panice, že to nestihnu, poněvadž nejsem sbalen. Hned na to se mi ještě svěří , že ani nenakoupil zásoby. Chci mu utrhnout hlavu nebo alespoň zlomit loket. Ale měl štěstí, že jsem si vzpomněl na Mokříše, který neustále tvrdil, že jsme nihilisti. Proto zachovávám ledový klid, podporovaný několika vybranými nadávkami.
Tomáš má dovolenou, Peťa se dostavil rovnou z práce. Já přicházím poslední. Když dostoupám k jejich dveřím, vidím, že se již obouvají. Tomášova maminka udílí poslední napomínání. Z jejích slov jsem pochopil, že svého syna nabádá ke spořádanému životu bez alkoholu. Tomáš se jen drsně usmívá a je na něm vidět, že slova nepadla na úrodnou půdu (házení hrachu na zeď). Uvědomuji si , že musím zakročit a navést Tomáše na správnou cestu. Z toho důvodu Tomášově mamince slibuji, že na něj dám pozor. Je to přece jen naše kuře. Ta se tváří všelijak (možná mě už prokoukla).
Na autobusovém nádraží potkáváme některé členy spolku od Černého Rybníka. Ve Větrném Jeníkově konverzujeme se Šmudlou, po kterém Tomáš vzkazuje, že nemá boty na neděli. Cestou do Humpolce se domlouváme, že zajdeme do bufetu z důvodu hladu. V bufetu dáváme Bernarda 10% a chceme utopence (není), zavináč je jen jeden, tak nám babča nabídla specialitu-matesa. Vyndala pětilitrovku (nejspíš z kanálu) špinavou, zaprášenou a z ní na talíř vysoukala neurčité tvary. Tomáš se ke mně naklonil a naznal, že to strašně smrdí. Uklidňuji ho tím, že to zapáchá můj maskáč, ale nebyl to maskáč. Nedá se to popsat, ale dá se to zapsat jednoduchou lineární rovnicí.
SYROVÉ KOUSKY RYB + STARÁ CIBULE + OLEJ +KOSTI + SMRAD = MATES
Libuše hledí do minulosti, Jirásek hledí do budoucnosti, Tomáš hledí na matesa.
Nikdo to nesnědl, proto s Peťou kupujeme 30 dkg gota.
Vyrážíme. Cestou se ptám jisté slečny na cestu, ale nejspíš ucítila, že jsem požil matesa a zmateně uniká. Konečně se dostáváme za město. Trochu bloudíme kolem hřbitova. Následně ale, vedeni instinktem (ne značkou) , postupujeme k prvnímu cíli- hrad Orlík. Míjíme hřiště s nějakou, jakousi boudou.
Za zatáčkou je hřbitov.
Hrad Orlík ze špatné strany.
Ke hradu se dostáváme ze špatné strany. Stoupáme po příkré stráni a přiznáváme si, že se na nás projevuje jarní únava. U hradu zjišťujeme nepříjemnou věc, je u nás ohraničen plotem s ostnáčem. Ze zoufalství sundáváme baťohy. Tomášovi se skutálel dolů ( asi 1/3 x h…h-výška kopce ( ne nadmořská )).
Došel si pro něj, zatímco já a Peťa jsme vysmátý až na dno. My smějící se přelejzáme plot, Tomáš podlejzá plot (je vidět , jakej má nízkej charakter).
Hrad se opravuje, nějací dělníci tam pokřikují. Proto urychleně opouštíme areál hradu a hledáme místo k přenocování. Dále se vše odehrálo velmi rychle, proto ve zkratce. Nacházíme místo, chystáme se vybalit, začíná pršet, přemýšlíme, jsme rozhodnuti, vracíme se, spočineme před boudou u hřiště.
Obyvatelé nocležny uznávají Nirvanu.
Uvnitř zjišťujeme, že majitelé boudy jso asi trpaslíčci- nejdelší postel měla 150cm. Ubytování proběhlo rychle. Zbytek času trávíme čtením novin (Blesk, J.listy) při svíčce.
Tomášovi se při pádu báglu zmáčklo velikonoční vajíčko s překvapením. Peťa a já sníme čokoládu a Tom se jal zjistit co je uvnitř. Byli tam puzzle. Ty dva sice nevěděli co to je, ale prozradil jsem jim, že se tomu tak říká, asi je to z němčiny. Asi určitě.
Postel byla malá i Peťovi.
Složili jsme je a byli tam dva malí dědci z nichž jeden si čistí zuby a druhý si umývá nohy. Shodli jsme se na tom , že jsou prasata.
Venku stále prší, už 4 hodiny. Než jsme šli spát, zjistili jsme, že Tomáš si nevzal žádné oblečení, má jen maskáč, svetr, triko, Jerryho prádlo a kanady. Nejspíš spoléhá na bratrův spacák. Uleháme ve 23,30. Peťa usíná ihned. Tomáš a já až po konzultaci některých problémů, které mohou nastat příští den. V noci bylo všem akorát.
2 den: (sobota) …Humpolec-Smrčná n.S – 30km
Probouzíme se (všichni), nebojím se říct , do sychravého nevlídna. Zima, vítr, vlhko, přeháňky. Tomáš použil komerčního výrazu : aprílové počasí. Ale jinak žijeme.
Chceme vařit, zjišťuji spolu s Tomášem, že nemáme lžíce, proto raději opékáme lunch. Peťa se nám směje. Ale má cílená otázka, zda má kartáček na zuby, ho zpražila. Neměl- zato vlastnil otvírák na konzervy, zase byl v převaze. Nadhazuji propisku-odráží skleničkou. Přebíjím ho svíčkou a zasazuji smrtelnou ránu hřebenem. Ochable sice poukazuje na jisté drobnost jeho výzbroje, ale to už je málo. Tomáš nás může jen mlčky sledovat. Má sice k jeho již zmíněným věcem ještě baťoh- ale ten máme taky.
Záchranná humpoleská stanice.
Ve vesnici dobíráme vodu a vyrážíme.
Jdeme opět kolem Orlíku. Držíme se na žluté a zanedlouho přecházíme na modrou. Vyprávíme drsné vtipy, citujeme reklamy nebo našimi soprány pějeme wv a jiné. Peťa nás naučil pěknou dětskou básničku-musím se zachlubit. Známe kouzlo motorové pily, jedině ta nás naučí milovat život. Zajdeme do lesa, ne na dříví, ale na lidi.
Na osmém km začíná pršet, jsme schovaný v lese, po chvíli začína sněžit. Asi tady zasněžíme a chcípneme jako kojoti, ale nestalo se tak…
Některé úseky cesty jsme si museli proklestit.
Sledujeme portrét hajného s jelenem.
5 minut po sněhové přeháňce
Lipnice
Pokračujeme, po opuštění lesa už vidíme na kopci Lipnici. Ve městě zasledujeme pomník Jaroslava Haška, našeho to největšího literáta.
Opravdu nejlepší autor.
Ty dva mizerové už zase začínají nenápadně hovořit o pohostinství. Zatvrdil jsem se, k výčepu jen přes moji mrtvolu (vzpomněl jsem si na slib daný Tomášově mamince). Tomáš se zastavil a přímo do očí se mi přiznal, že nebejt mě, určitě by se upil k smrti. Peťa se samozřejmě přidal a rychle pokyvoval bradkou. V tu chvíli jsem z jejich přiznání byl na měko a museli jsme to hned zapít rebelem 12% , ku kterému jsme přikusovali nekostelecký párek (měl moc pepře).
Při odchodu z lipnice je nám zima a bereme na sebe co máme. Tomášovi opět zbyl jen bágl a je mu neustále neteplo. ( Tom mě nabádal, abych nikde nepsal, že mu byla zima, proto používám tohoto výrazu). Máme obavy z nadcházející noci.
Zprava : Švejk, Tomáš, Značka
Za městem jdeme prozkoumat svazarmovskou střelnici. Místo toho jsme objevili komplex zatopených lomů, kolem rostly samé borovice, mech, borůvčí, no nádhera. 4lověk má úplně stach , že na něj někde vyskočí Vinnetou. Prostě vidět a zdechnout.
Zatopené lomy
Sice neradi, ale musíme dál. Čeká nás Melechov. Jdeme snad 10 km po okreskách, cesta vůbec neubíhá.
I po ujití 11 000 000 mm máme stále Lipnici jako na dlani.
Procházíme kolem strašidelnýho raně gotického kostela s hřbitovem, ve kterém mají své reje určitě satanisti. Našemu fousatýmu umělci radostí svítí očka. Raději postupujeme pomalu dál.
Podezřelý kostel
Scházíme ze silnice a vnořujeme se do lesa, kde po 1 km mírného stoupání přicházíme na rozcestník u Melechova. Máme na výběr tři cesty
-po žluté na Stvořidla
-po zelené na Ledeč n.S.
-po modré do Smrčné n. S. (4,2km)
Ihned si vzpomenu na několik let po sobě strávených zde na soustředění. Vychvaluji, jaký tam bude nádherný nocleh na zápraží správcova domu. Po odpočinku se vydáváme na cestu (je 18,00-za 2 hodiny je tma). Jdeme a mlčíme. Po čtvrt hodině si uvědomujeme, že nikdo neviděl značku-zato jsme viděli lišku a lišáka.(já s Peťou poprvé). Peťa se nám svěřil, že si asi do 10 let myslel, že je liška kočkovitá šelma a ne psovitá. Hrozně se za to styděl. Zjišťujeme, že Tomáš to neví dodnes. Což Peťovi zvedlo o několik stupňů náladu.
Rozdělujeme se, Peťa jde dál, Tomáš si vybral jednu z dvanácti odboček co jsme minuli a já se vracím. Značku jsem našel 1,3 km zpátky, takže jsme si cestu prodloužili od Melechova asi na 7km.
U jakési vesnice, nejspíš to byl „ŘITÍN“, objevujeme zbytky staré tvrze na jejímž středu roste nádherná borovice s prfektní větví přímo na oběšence. Navrhujeme Peťovi, aby se tam šel pověsit, alespoň budeme mít dobrou fotku do kroniky. Tomáš mě podpořil slovy, že stejně noc nepřežijeme a v létě dětičky z tábora najdou na zápraží chaty tři mumie, z nichž bude jedna ve vojenském spacáku. Peťa se nedal přemluvit.
Ve Smrčné n. S. dobíráme vodu a jdeme do tábora. Naštěstí je opuštěný. Na ohništi si ohříváme dvě konzervy oblíbené krmě-párky s fazolema. Jíme jen jednou lžící.
Po zhasení ohně zjišťujeme, že je obrovská kláda. A protože Tomáš jde v úterý na vojnu a protože nechceme způsobit vojenskému eráru předčasnou ztrátu atleta, půjčili jsme mu tričko s dlouhým rukávem, ponožky a svetr. Zaleháme a spoléháme na karitaťku, kterýžto je náš jediný izolant od studeného betonu verandy. Bavíme se. V 9,00 usíná Peťa. My s Tomášem mapujeme jízdní řád nočních hurvínků na trati Posázavského expresu. Zastihli jsme ho 2x do Čerčan a jednou do Světlé n. S. Pak jsme vytuhli.
V noci mi mrzne nos, tváře, oči, řasy, poněvač se do spacáku vejdu jen po ramena. Zbytek těla chrání bonekan.
(Svědectví o noci nemohu podat, protože všichni byli ráno trochu v komatu (nebo to byl absťák). Zachránili jsme se tím, že jsme každý snědli tři kostky hořícího suchého lihu. Což nás trochu povzbudilo a rozehřálo)
3den – (neděle) Smrčná n.S.-Stvořidla – 2,5km
Smrčná u.J.-Větrný J. – 5km
Snídáme lunch. Tomáš si čistí zuby v Sázavě, kterážto je nejšpinavější řekou u nás.
Veranda v pionýrském táboře
Domluvili jsme se, že pojedeme dřív na chatu z důvodu příjezdu brněnských přátel. Tom zjistil vlak.
Cestou se myjeme ve studánce a sledujeme Kaplanovu turbínu. Předcházíme skupinu městských paďourů. Přímo na Stvořidlech byli vodácký branky. Zkušeným okem jsme s Tomášem hodnotili průjezdy peřejí a kritickými názory častovali profesionály. Nakonec jsme se shodli, že příští vandr bude na vodě.
V kempu byla fůra vodáků, kteří na sebe hulákali-AHOJ. Po přejití na druhou stranu řeky přes lanový most si Tom vzpomněl na poblití na řetízkáči a málem si to zopakoval. Ale vše jsme zažehnali chlácholivými slovy.
Hurvínek přijíždí ihned. Štiplístek, který zároveň prodává jízdenky se na nás pohrdavě podíval a šel zkásnout někoho jiného. Takže jsme jeli zdarma. Ve Světlé sedíme na zábradlí a sledujeme skupinku podezřele se chovajících individuí. Nejspíš to jsou šalomisti. Do vlaku nasedli opět s námi. Máme z nich srandu a možná i legraci.
Maximální využití oblečení (ČD Světlá n. S.)
Náš nejoblíbenější dopravní prostředek
V H.B. Tomáš vyšetřil odjezd autobusu do Smrčné u J.
Povalujeme se na slunci na nádraží. Peťa vyřkl, že je to perfektní, jako u moráče. Nadšeně s ním souhlasíme. Vzpomněli jsme si , jak jsme se před maturitou domlouvali, že až budeme mít vysvědčení v kapse, vyrazíme se na celej den válet na náměstí k moráči, vybaveni ovocným dezertním vínem (višňovým). Opět jsme rozhodnuti, v létě tam snad zajdeme.
(Na samém konci díla je zmínka o tomto odstavci)
Vždy, když nám bylo na SPŠ smutno a zavládla trudomyslnost, přemluvili jsme Tomáše aby zapískal. Následovalo asi 90 minut smíchu a veselí.
Zjišťujeme, že v H.B. jsou samé luxusní nebo lepší restaurace, žádnej správně začouzenej , špinavej pajzl. Jsme zhnuseni. Odjíždíme autobusem ve kterém jsou tři lidi. Nejspíš nebýt nás, vůbec by nevyjel.
Velice podezřelá se nám zdála v Úsobí jedna slečna (5-12 let), která si u řidiče koupila lístek, poděkovala a ihned opustila autobus. Ostatní tři cestující ta brali normálně. Já s Tomášem jsme ale čuměli jako blbečci. Peťa nečuměl, zato spal.( Chtěli jsme to s Tomem vyšetřit , ale autobusodjel. Později usuzuji, že si chtěla pořídit alibi, asi zabila školníka)
Takto Peťa vypadá asi 70% dne.
Ve Smrčné u J. nabíráme lehkým obratem o 180° kurz Černý rybník.
Tomáš jde jako s protézama-svádí to na odřené achilovky-šlachy.
Vesnice Smrčná, v popředí s odřenou šlachou.
V lese se (každej zvlášť) vymočíme , poněvadž jak Tom naznal „Vyvalil by se mi bok“.
K chatě přicházíme kolem 15,32.
800 m před chatou jsem byl zastižen při nenápadném odpočinku (mikrospánku)
Vaříme polívku, každý jíme svojí lžící. Dorazíme se rybičkama, paštikou. V 18,00 přináší Lucina s Renatou Tomášovi „sváteční“ oblečení. Vyrážíme do Jeníkova (Větrného) na veselici.
Tomášovi kamarádi připravili překvapení-šiškový půlitr
Odchod od focení
To je Lucina
Rozdělání ohně
Pojíme polívku, paštiku, rybičky.
Já a mistr Fabricio porážíme v první hře v koulích Šmudlu s Peťou Číhou, pak už jsme to nezopakovali. Peťa se chce naučit hrát na housle po vzoru pána s maskou na pódiu.
4 den-(Velikonoční pondělí) Černý rybník-Hájovna v horách –
1,5km –Jihlava
Ráno se loučíme s Tomem. Pořádně si ho prohlížíme, protože je to naposled co ho vidíme jako nezralé kuře. Po návratu z vojny už bude zocelené kuře. Což my nikdy nepoznáme, jelikož máme modrý a protože nejsme kuřata.
Odjezd do Jihlavy v 8,26.
Poznámka autora k již zmiňované kapitole-válení se u moráče.
Dne 30.4.1994 jsme s Peťou a Davidem smluveni, že v 19,00 sraz u moráče. Peťa přišel v 18,30. David v 18,55. Já jsem dorazil pozdě v 19,20. Zrovna kluci končili a odcházeli. Peťa byl nadšen. Jsme rozhodnuti pro tuto bohémskou činnost obětovat některý z příštích volných dnů.
Tak jsem se pěkně vychválil a mohu končit. Zapsal Pavel.
Můj a Peťův oduševnělý výraz.
A Tomášova radost z odchodu do války
A jestli vám to nestačilo a hodláte se zasmát, otočte na další stranu.
