23.9.05 – 25.9.05
Skuteč – Hlinsko
51 km
Členové – všichni
Konzervy – Tomáš – segedínský guláš
David – guláš ( veselá pastýřka )
Peťa – trenčianské fazole s párkem
Já – sekaná svíčková
Nemoci v průběhu vandru – bolení hlavy, opruzeniny, bolení
břicha, bolení zad, bolení palce,
puchýře, nechutenství, průjem,
svědění těla, rýma
Další vybavení – 2x fotoaparát ( jeden na nic ), krokoměr,
čelovka ( ztracená ), mapy Skutečska a Železné hory, vlhčené ubrousky, kalciová mast
Motto – Opruzená prdel bolí,
víc než rána tlustou holí.
Na posledním vandru jsme se s Tomášem dohodli, že pojedeme zase do Skutče. Tentokrát ale vyrazíme na západ (předtím jsme šli na východ).
23.9.05 Pátek 7 km
Sraz na nádraží v 15.10. David sedí sám v hospodě a má už 3 čárky. Tvrdí, že po dvou chtěl platit ale hostinská si to špatné vyložila a přinesla další. Přichází i Bára s Fildou.
Do Havlíčkova Brodu stojíme na chodbě. Přestupy zvládáme dobře, akorát David zase nechce vyndat jídlo a to má nakládaný bůček. Řekl nám, že je víc česnekový než lahodné karbanátky jeho maminky. Ve Skutči jdeme přes město a zkoušíme Tomáše nalákat na jednu plzínku, ale nechytl se. Nacházíme zelenou a vyrážíme z města. Já s Peťou vzadu a řešíme čtverzubce. Tomáš s Davidemztratili značku a my jak ocásci šli za nimi. Když jí našli vyrazili omylem na druhou stranu a já a Peťa opět za nimi a řešíme druhý akvárko na čtverzubce. Po půl km to zjistili tak se otáčíme a jdeme zpět, ocásci řeší Pavla Neckáře. Bolí mě palec na noze, jelikož jsem si ho nešikovně nakopl na volejbale. Tak trochu pajdám. Ve Skutíčku je hospoda, ale vedle ní je cikánský geto ve vydrancovaným statku. Tak raději padáme dál. Už se stmívá, ztrácíme značku, nakopávám si palec, kleju, pajdám.
Jdeme potmě dole pod kopcem vidíme světýlka. Ještě že máme čelovku. Od tý doby, co musíme každý večer skončit v hospodě (jelikož Tomáš by asi bez toho nedožil rána) potřebujeme každý večer svítit baterkou. Při sestupu do Vrbatova Kostelce nacházíme místo na spaní. My ale pokračujeme na náves vedeni neomylným instinktem jednoho člena a tam řekl no jasně Rychtář, tady asi nic jinýho nebude. Hospoda je plná, ale je tady minizahrádka se stolem a sedmi židlemi. Hostinský je vyslovený srdcař. Oblékáme všechno co máme a furt je zima. A do toho ještě musíme pít ledový pivo. Největší problém mi dělá chytit omrzlý půllitr jelikož nemám rukavice. to spolknutí tekutýho dusíku už nějak přežiju.
David vytáhl nakládanej bůček s česnekem. Je to taková síla, že po celý vesnici ztichli psi, zalezli a dělali, že neexistujou. Tomáš si v klidu malýma ručičkama vybírá samotný česnek z misky a je spokojenej.
V 10.30 odešli nějaký lidi tak se přesouváme dovnitř. Z hospody odcházím s Davidem a Peťa s Tomášem asi 5 minut po nás. Námi vybrané místo je blízko potoka a tak je tam zima a David navrhuje spát v lese na svahu o sklonu 15° k jihu a 19°na východ na borovejch šiškách způsobujících ložiskový efekt. Peťa a Tomáš remcají ale je tady tepleji a tak uléháme za svitu úplňku jak pod světlometem na jevišti národního divadla s kulisama lesa. Z hlediska pohodlí považuji noc za jednu z nejhorších ale jinak bylo 6°takže vedráč.
Sobota 24.9.05 25km
Dnes je sváteční den Peťa slaví na 8km tisícovku ušlých kilometrů na vandrech a aby to nebylo málo Tomáš to samé slaví na 12km. Šampaňské se přes noc vychladilo a tak bez snídaně vyrážíme po modré do Podskalí, kde vypukla oslava. Jedla se paštika, pálihub a salám, chléb, pilo se šampaňský, voda, bourbon.
Za zmínku také stojí, že David má novej batoh značky Pingvin s postranníma kapsama na vodu ( což je docela rarita ) a posuvným zádovým systémem. Tomáš má taky novej batoh značky Husky objednal si typ Glider 80l ale poslali mu Gloss 75l. Tomáš to ani nepoznal, až poslední den vandru tak na ten batoh kouká a říká „je to dobrej batoh ale nechápu proč je tady napsáno Gloss, když jsem si objednával Glider“. Ještě by za zmínku mohlo stát, že ty dva borečci s novejma báglama začali pomlouvat naše starý dobrý Gemy, který byly vždy jejich vzorem. David dokonce řekl, že takový asfaltový zátěr jako má Gema ještě neviděl. Já bych jenom na adresu matroše jejich báglů řekl, že to není žádná kordura, ale šusťák z větrovky ( doufám, že Vás to aspoň vytočilo ). Jo ještě tam mají oba Camel bag. Ale nad tím my s Peťou ohrnujem nos.
Jdeme přes les do vesnice Smrček.Sedíme na lavičkách u místní prodejny, koukáme oknem dovnitř, slunce tam pěkně paří na zavařenej angrešt a vypadá to pěkně hnusně,dávám mu tak měsíc odpochoduje po vlastních.
Jelikož mě bolí ten palec tak jsem navrhl základní trasu necelých 40km, která se dá dle potřeby flexibilně zkrátit nebo prodloužit. Já jsem spíš pro zkracování, ale osud tomu rozhodně nechtěl a nechal nás několikrát zabloudit a tak můj palec nakonec musel našlapat 51km.
Ve vesnici jsme objevili malinkatou prodejničku, která zavírala ve 12.00. Bylo 11.58 tak jsme vtrhli dovnitř a zakoupili čtyři 12°Rychtáře z ledničky a na náš dotaz jestli máme zaplatit zálohu nám sličná prodavačka udiveně řekla „ Né – prázdný flašky mi nechte za oknem“, zamkla prodejnu a šla domů. Tahle důvěra lidí z vesnice mě fascinuje.
Žumberk – jeden z hlavních cílů tohoto vandru nás magicky vtáhl silou, která byla větší než Tomášova chuť na pivo. Procházíme vesnicí kolem zatopeného lomu a stylových domečků. Samotný hrad – spíš zřícenina je klasicky super. Opravdu mám tyhle stavby rád. Na cestě zpět vaříme na ohni. Máme moje překvapení. Strhnul jsem z konzerv etikety, aby byli kluci zvědaví a tím pádem se moje konzervy snědli co nejdřív a tím pádem jsem měl brzy lehký bágl. Na konzervě bylo vyraženo SS. Tomáš hádal slepice na smetaně, smažená slanina, smrdutý sliz… No nakonec to uhodl. Měli jsme sekanou svíčkovou s rohlíkama. David ohrnoval nos. Odcházíme ze Žumberka a hledáme cestu. Nakonec jsme zase zabloudili a prošli se o 4km více. Zato jsme viděli vesničky Vížky, Loučky, Částkov ( opravdu super trávníčky i na návsi ) a Bošov, kde se připojujeme na naši původní trasu.
Při této zacházce jsme využili lesní a polní neznačené cesty, museli jsme komunikovat s domorodci ( ptát se na cestu ) a improvizovat ( cesta přes Olšiny, potoky, pastviny, louky ). Nakonec jsme skončili v Miřeticích na návsi v hospůdce. Dáváme sulc, utopence, pivo.
Pokračujeme přes Dachov do Ležáků. Docela tady na mě působí smutná atmosféra. Všechno je tady strnulý. Odcházíme přes les do Včelákova. Kluci hledají hospodu a já místo na spaní. Pak jsem je našel na schodech před hospodou a hurá dovnitř. Je to hasičská putika plná pohárů, medailí, fotek a hasičských autíček. Hospodský se ptá, kde budeme spát. Říká „ Na ležáky smrdí siláž na Babákov zase hnůj, tak nevím“. Já jsem dal přednost hnoji, přijde mi lidštější. Hostinský je mimochodem docela tvrďák, hulákal na jednoho maníka u stolu „ hele nepřemejšlej a chlastej“ a za chvíli „ chlastej a nežvaň“. Tomáš je nějakej rozhozenej a po třech pivech a já dvou pivech odcházíme bez Peti a Davida, kteří jsou jak urvaný vagóny a pijou a pijou. Popsal jsem jim, kde budeme nocovat a jdeme. Rozbalujeme igelit, vaříme Trenčianské fazole, prvně jednu konzervu pak otevřeme druhou pak máme pořád hlad, ale třetí konzervu musíme nechat Peťovi.
Zalézáme do spacáku. Ležím s batohem pod hlavou. Dnes je nádherně jasná noc a nebe je plné hvězd. Najednou instinktivně vyciťuji, že Tomáš usnul. Jelikož se cítím strašně osaměle. Koukám na velký vůz, který svou loukotí drtí střechu kostela. Nekonečnost vesmíru mi nahání hrozný strach. Naše planeta je uprostřed vesmíru úplně stejně jako milióny světelných let vzdálená hvězda je také středem vesmíru, protože v nekonečnu je vlastně všechno uprostřed. Nultý průsečík os x,y,z je všude kolem nás kde se podívám a mizí v nekonečnu ve směru + i -, nahoru, dolů, dopředu, dozadu, vpravo, vlevo. Mám pocit, že nesmím zavřít oči jelikož by se zhroutil vnitřní vesmír a to by vedlo ke vzniku neuvěřitelně obrovské černé díry, která by plula nepozorovaně vesmírem a pohlcovala by celé hvězdokupy, souhvězdí i galaxie a měnila by je na hmotu o neuvěřitelné hustotě 2×10 kg/m . Takže naše zeměkoule by se zmačkala do koule o průměru 137m. Neutronový hvězdy by se hroutily a explodovaly a vysílaly by z posledních sil své gama záření a síle, která se vymyká lidskému chápání a až by se černá díra zvětšila na velikost vesmíru, způsobila by zahnutí časoprostoru, vytvořila by čtvrtý rozměr a odstartovalo by vznik paralelních světů. Nekonečnost současného 3D prostoru by se znásobila nekonečností časových rovin a každou tisícinu sekundy by přibyly další miliardy světů a v nastálém 4D světě by se všichni ztratili a zabloudili, protože v nekonečnu prostorů a světů se nedá určit počátek, poloha ani směr ani čas. Stanou se z nás trosečníci, bloudící časem, kteří nikdy nenaleznou jeden druhého. Chci pohnout rukou, ale nedokážu to jelikož zrnko písku, které leží vedle mě byla ještě před průletem černou dírou planeta s přitažlivostí 7G. Tato přitažlivost mi deformuje tvář a znásobuje moji váhu na 600kg. Už to přesně vím, jsem vyvolený, který nesmí zavřít oči, jelikož na víčkách držím rovnováhu celého vesmíru. Slyším výkřik – asi za chvíli exploduje další uzavřená hvězdokupa, další výkřik – už je to blíž a další a další, vždyť to je Peťa co se děje. Otvírám oči, ležím u kostela na louce. Přede mnou na silnici vidím siluety ožralýho Peti a Davida, kterak se snaží ve tmě najít náš bivak a řvou do tmy. Rozsvěcuju čelovku a jsem děsně rád, že přišli a vzbudili mě. Peťa roztomile žvatlá příhodu, jak se jeden hasič poblil v hospodě z burčáku a jak jim to málem hodil na baťohy. Vůbec mi nevadí, že jsme mu s Tomášem nechali jednu konzervu Trenčianských párků a on to vzhledem ke svému stavu odmítl sníst a my jsme si to odtrhli od úst. David to odmítl už před odchodem do hospody, jelikož je to pro něj asi sprosté jídlo. Uléháme a spíme je 11.30. V noci bylo 6°.
Neděle 25.9.05 16km
Budím se a David už opět obchází kolem ležení, fotí siluety ve spacákách, panoramata, okolí, kostel, Peťu. Padla rosa, ale drsně všechno máme mokrý. Část týmu si suší spacáky na plotě a stromě. Jdeme na Dolní Babákov po modrý. Hledáme místo na vaření. Na mapě vidíme rovnou silnici v délce 2,5km tak se na to těšíme a musíme si tam udělat nějakou fotku. Přicházíme k rozcestí, které jsme později pracovně nazvali u 3 hoven a 1 sračky.
Vaříme Davidův luxusní guláš od Veselé pastýřky za 36 Kč/ks. Ale už to taky není co bejvávalo, myslím z hlediska chuti a kvality. Dohodli jsme se, že budeme vařit co nejvíc na ohni a omezit vařič. Ale nedařilo se. Dále se zjistilo, že Davidův foťák ( na film ) nepracuje, nepřetáčí se a po otevření se osvítila část filmu ( druhou část nechal David za 80 Kč vyvolat a tam taky nic nebylo ), takže jsme přišli o nějaké fotky. Už mě to ani nepřekvapuje.
Za obcí Trní se opět ztrácíme, ale už nás to ani nepřekvapuje a je nám to docela jedno. Jednou z novinek na tomto vandru je krokoměr, který má i spotřebu kJ. Chci vypít pouze tolik piv v přepočtu na energii, kolik jsme při pochodu vydali.
51 km = 84 630 kroků
= 11 916 kJ
1 pivo = 740 kJ
11916 / 740=16 piv (a to neměl nikdo z nás)
Tomáše už druhý den zase dře tajné místo. Už je to na vandrech pravidlem. David je na to ale připraven, jelikož si doma vzal místo wc papíru dětské vlhčené ubrousky a kalciovou mast, takže Tomáš pořád maže, aby nezadřel. Dále za zmínku stojí, že pořád někoho bolí hlava. Peťa tvrdí, že z nedostatku piva a Tomáš přiznává, že spíš z přebytku piva ( to mě u Tomáše překvapilo, asi mu bylo fakt mizerně ). Davida zase bolí břicho od zad nebo záda od břicha. Už to má docela dlouho, takže se asi půjde svěřit doktorovi. Jak řekl Tomáš na tyhle lidi platíme tak vysoký zdravotní pojištění ( to řekl ten, co má vlastního kardiologa ).
Mezi stromy vidíme kostelík sv. Mikuláše, ale ani se tam nejdeme podívat.
Procházíme Rváčovem, kde nacházíme cykloznačku, hned ji používáme. Těšíme se na Královu pilu. Ta je ale v soukromých rukách, takže tam moc nevidíme. Jdeme podél vesnice Stan a hledáme místo na snězení Tomášova segedína, kterej už letos musíme sníst, jinak už asi nikdy nic na jídlo s sebou nevezme. Našli jsme na návsi ve Vítanově posezení. Segedín nic moc, ale snědli jsme ho. Peťa vytáhl ještě luncheonmeat z Vodňan. Docela hroznej a nedojedli jsme ho. Dojídáme zbytky, co ještě máme v báglech a vyrážíme na poslední 3km do Hlinska. Davida bolí břichozáda, Tomáše hlava, mě palec, Peťu asi nic. To mě nejvíc překvapuje, když vím, že jeho chorobopis při odvodu čítal neuvěřitelných 1247 hustě popsaných stran.
V Hlinsku skočíme na jedno superrychlý, což mi vyhovuje, jelikož jak se s Tomášem shodujem, jsem v tomto běžec na krátké tratě. První vyhraju, druhý je remíza od třetího prohrávám a s každým dalším nabírám větší a větší ztrátu a když mám čtyři, kolektiv je na dvojnásobku. Já končím a Peťa, David a Tomáš se začínají teprve rozjíždět.
K našemu oblečení bych poznamenal, že nikdo už nemá maskáčový kalhoty. Začíná se rozmáhat oblečení a výbava typu Hudy sport.
No a jsme vlastně na konci. Tomáš nám ve vlaku oznámil, že by potřeboval pomoci na zahradě zvednout ocelovou konstrukci balkonu. Tak jsme tam všici ještě zašli a zvedli mu to. A tady už opravdu končím.
