Podzimní vandr Nízké Tatry 2010
Členové: Pavel, Tomáš, Petr
Výbava: 2x návleky
2x OMV
1x hodinky ukazující nadmořskou výšku, azimut,
teplotu, počítající nastoupané metry a když se
zmáčkne červený čudlík, řeknou: „Miluji tě!“
hlasem Kateřiny Marouskové .
1x oheň bez ohně
Jídlo: lečo, guláš maďarský, fazole, 2x placka rumu. Dále
klasika….
Počet nastoupaných metrů: 2 749 m
Je pátek 17. září 2010 dvě hodiny ráno a Petr čeká s batohem na Březinové avenue. Přijíždí Škoda octavia stříbrné barvy v jejímž kokpitu sedí Tomáš. Nabírá Petra a jedou pro Pavla na Rantířov squeer. Vše se odehrává velice rychle a hladce. Tito tři lidé pak vyrážejí s plnou nádrží Kosteleckého vozu na dálnici směrem pro ně již notoricky známý cíl Liptovský Mikuláš.
Zatímco vůz svými halogeny rozřezává tmu, přiblížím okolnosti. Termín vandru byl naplánován už o týden dříve, ale díky špatné předpovědi počasí a špatnému zdravotnímu stavu Petra byl přeložen na tento víkend, na nějž byla předpověď stejně špatná.
David samozřejmě do hor nejede, ježtože je měkký a taky marodí se zády.
V Mikuláši naši hrdinové přestupují na autobus jedoucí do Liptovského Jána v půl deváté.
Musím se zmínit, že Pavel v autě roznášel pesimistickou náladu, díky tomu, že od slovenských hranic celou dobu pršelo. Tuto náladu vyvažoval Tomáš, který na vše hleděl optimistickýma očima. Petr z důvodu zachování rovnováhy, na které stojí celý vesmír, nevytvářel žádný názor a klonil se vždy na stranu stoupajícího jazýčku vah.
Konečně se vyráží na pěší chůzi po červené značce. Po pár metrech Pavel s Tomášem nasazují návleky na nohy. Tyto návleky je chrání před bahnem a deštěm, ale jak se po sléze zjistilo, neustálým oblékáním a svlékáním zdržují šíleným způsobem v chůzi.
Nastává stoupání za pomocí hůlek. Tomáš po chvilce ztrácí hrot od hůlky značky Huski. Nadává opět na tuto značku, načež se mu Petr a Pavel smějí, protože na tuto značku nadává neustále, ale kupuje věci zásadně od nich.
Za funění se prodíráme hvozdy plných ryzců a holubinek. Díky Tomášovým hodinkám si můžeme měřit nadmořskou výšku, což je výhodné v tom, že to odbourává pocit beznaděje, který se vyskytoval v předchozích výstupech, kdy je člověk někde uprostřed stoupání, neví přesně kde a neví jak daleko je ještě vrchol a tudíž konec jeho útrap.
Po asi dvouhodinovém výstupu dosahujeme vrcholu zvaném Smrkovica ( 1281m/n.m.). Při sestupu začíná pršet. Pavel natahuje pláštěnku na batoh, Petr a Tomáš oblékají OMV ( oblek masového vraha). Tento oblek je výborný tím, že chrání před deštěm turistu i s batohem, ale jeho nevýhodou je jeho váha, to že k jeho oblečení je zapotřebí cizí pomoci a neposlední řadě i to, že při náhodném setkání s jinými turisty, tito lidé utíkají zděšeni a volají policii se slovy, že už ty řezníky našli.
Chčije a Pavel upadl do těžké deprese.
Scházíme do Stanišovského sedla, kde nalézáme parádní altánek s krbem a další budovy. Schováváme se před deštěm v altánku a svačíme chleba s paštikou a s uzeninou. Je kosa a prší čím dál víc. Pro pobavení Pavla, který je už v takovém stavu, že nám oznámil, že je to jeho poslední horský vandr s námi a že se přidává k Davidovi, vytahuji svůj „šťourák“, což je baterka na teleskopické rukojeti s magnetem. Nepomáhá to. Tomáš prohlásil, že je to krám a Pavel jen mávl rukou.
Rozhodli jsme se, že jelikož déšť neustává a my máme spoustu času, zdřímneme si na chvilku. Rozděláváme spacáky a spíme asi hodinu.
Mimochodem to, že jsme si během vandru schrupli za bílého dne je vyjímečné. Stalo se to tuším pouze jednou v dávných dobách na Seči, kde jsme to s Pavlem odskákali spálenými zády od sluníčka.
Po procitnutí o které se postaral Tomáš, já s Pavlem by jsme spali do rána, zjišťujeme, že přestalo pršet, dokonce je vidět i cípek modrého nebe.
Pavlovi se hned mění nálada, skáče kolem jako Kropáček bez angíny, když se dozví, že může do ZOO na klokany a opice.
Tímto si u nás vysloužil novou přezdívku a vedle Medvědího strašpytla bude nazýván Psychoraimanem.
Jdeme se podívat bez batohů na bunkr, který nachází Tomáš a my se ani neobtěžujeme si ho prohlídnout.
Pokračujeme po žluté a vysvituje slunce. Cesta je sice blátivá, ale naše nálada se lepší. Dokonce potkáváme první lidi. Nějaká ptáčata, jak je nazýváme my, vandráci plní zkušeností.
Zacházíme do hvozdů po zelené značce, kde nás čeká těžký výstup. Značku vzápětí ztrácíme a cestu taky. Prodíráme se po pěšinkách přes spadané kmeny a netušíme jaké zvíře tyto pěšinky vyšlapalo. Zanedlouho ztrácíme i pěšinky a prostě šplháme buší kolmo do kopce. Občas se snažíme zorientovat podle ostatních kopců. Konečně jsme na vrcholu Slemy (1513m n.m.) kde nacházíme značku. Jsou tam trosky letadla Li-2 z druhé světové.
Pokračujeme z kopce směr Ohniště. Jedná se o skalnatou horu. U Ohniště plánujeme nocleh. Asi za hodinu jsme na vrcholu, kde je parádní výhled. Tomáš má návod z internetu, jak najít salaš, kde se dá přespat a která je mimo značku. Udáváme azimut. Ten ale ukazuje přímo dolů do propasti. Jelikož je můj život momentálně šťastný, odmítám skočit. Pavlovi se do toho také nechce. Po delším přesvědčování Tomáš znovu pročítá plán a zjišťujeme, že výchozí bod azimutu není skalnatý vrchol, ale rozcestník pod ním, přes který jsme šli a jenž je dvacet minut cesty zpět.
Urychleně se vracíme jelikož se začíná stmívat. Od rozcestníku házíme úhel a asi po pěti stech metrech cesty přes louku neomylně nacházíme salaš. To jsou ty zkušenosti.
Salaš je prázdná….naštěstí. Je v ní ohniště a před ní taky. Je v ní také plno dřeva. Domlouváme se, zda udělat oheň. Otevíráme konzervy guláše a Tomáš zjišťuje, že nemá oheň. Super! To jsou ty zkušenosti.
Po usilovném prohledávání batohu to Tomáš psychicky nevydrží a vypadne ven do tmy. Já v duchu vzpomínám na možnosti rozdělání ohně, druhy ohně atd. o nichž jsem četl v knize Jak přežít v přírodě. Pavel krájí chleba. Oběma je nám Tomáše tak líto, že jen mlčíme a ani trochu si z něj neděláme srandu.
Když sníme studené konzervy, vrací se Tomáš dovnitř a se slzami v očích poznamená, že by se v prdeli viděl.
Rozprostřeme hadry aby alespoň trochu uschli a jdeme spát. K usínání máme živý poslech troubení jelenů asi sto metrů vzdálených.
Den druhý
Po probuzení nemůžeme najít odvahu opustit spacáky. Venku jsou 4 stupně a uvnitř 5. Snídáme a oblékáme za řevu otužilců vstupujících do Novoroční Vltavy mokré oblečení. Protože nemám návleky na nohy a tráva na louce je plná chladivé rosy, přesvědčuji své kolegy o cestě lesem, kde hodíme další neomylný azimut. Neměl jsem to dělat, protože se ukazuje, že tak dobří zase nejsme a prodíráme se opět pralesem, nevěda kde jsme a k tomu ještě cítíme intenzivní pach medvěda. Je to jako Jihlavská ZOO.
Zrychlujeme a mizíme neznámo kam, houšť a hloubš až narážíme na krvavé vnitřnosti roztrhané, rozervané, plné sněti plynné a s cévami ještě pulzujícími….oh. S husí kůží a strachem v očích zrychlujeme tempo. Stromy nás chytají, pařezy sledují a hvozdy hučí píseň pochmurných slov. Chcípnem tu jak starý kurvy.
V poslední chvíli nacházíme cestu a potom i značku. Tato moje zkratka nás stála 45 minut času a pár šedivých vlasů.
Sestupujeme do Svárovského sedla odkud musíme nastoupat 900m. Cesta je příkrá. Jdeme mýtinou a opět zde není značka. Improvizujeme. Slovenské značení není zdaleka tak vyspělé jako český fenomén. Stoupáme a funíme. Dá se říci, že jsme na konci se silama. Naštěstí procházíme borůvčím a tak se občerstvujeme.
Na Králov Stol (1579m n.m.) to byly dvě a tři čtvrtě hodiny do prudkého kopce. Na vrcholu požíráme borůvky. Je parádní výhled, slunce svítí.
Borůvčí nás úplně dostalo a my nemůžeme přestat jíst. Je to závislost, je to šílenství. Tomáš to rozjíždí ve velkém. Nasbírá si vždy plnou hrst, strčí ji do huby a prožívá největší slast. Já s Pavlem jsme měkký a říkáme si, že je lepší si frknout, než to do sebe rvát takhle natvrdo nitrožilně a jíme borůvku po borůvce.
Na Rovnou Holu se jde přes kosodřevinu. Cestou k ní potkáváme sběrače brusinek. Stále hejkají. Časem nám dochází, že tímto způsobem zahánějí medvěda Tatranského nebezpečného.
Na vrcholu Rovné Holy (1722,9m n.m.) se necháváme fotit slovenskými turisty, které jsme potkávali cestou. Je nádherné počasí a dobrá viditelnost. Vidíme Vysoké Tatry, Západné Tatry, Malou Fatru. Identifikujeme spoustu kopců kolem sebe, lezeme na hrušku a rostou nám na hlavách hřebínky.
Při sestupu zastavujeme na place mezi kosodřevinou, abychom poobědvali. Tomáš byl tak mazanej a počítal s tím, že doma zapomene oheň a tudíž vzal Kostelecké uzené koleno v konzervě, které se dá pojídat studené.
Je to fakt dobrota, která by chutnala i Davidovi.
Dochází nám voda a musíme hodně šetřit. To už se nám dlouho nestalo. Žízniví scházíme do Bočianského sedla, kde se kluci rozhodují mezi původně plánovanou trasou po žluté a delší cestou po zelené značce. Já mám trošku krizi, způsobenou žízní a moc se mi prodlužovat trasu nechce. Chlapci se ale zřejmě cítí v pohodě a rozhoduje se , že půjdeme po zelené.
Trochu hučím, ale je mě to hovno platný. Po chvilce chůze po zelené se cesta rozděluje a ne nějaké značení se tu opět nehraje. Volíme cestu vlevo a po jednom kilometru zjišťujeme, že jsme dobře udělali. To jsou ty zkušenosti. Jsme už tak zkušení, že se začínám bát, že někde v horách zemřeme jako tisíce českých turistů před námi.
Napojujeme se na červenou značku a procházíme pod vrcholem Panské Holy. Už je vidět chata Generála M.R. Štefánka a Ďumbier se zdá co by kamenem dohodil.
Všichni se těšíme na pivo. Naše kroky se zrychlují a my skoro běžíme.
Tomáš jde zajistit zamluvený nocleh a já s Pavlem kupujeme Corgoně a kofoly. V závětří za chatou vaříme lečo za pomocí sirek půjčených od slečny poskakující jako na pružinkách. Asi neušla tolik co my. Jinou možnost vylučujeme. Při jídle vedle nás sedí banda feťáků s asi sedmiletým klukem, který kouří, pije pivo a frajersky přehazuje párátko z jednoho koutku pusy do druhého. Máme pokoj s dalšími pěti lidmi a bojíme se, aby to nebili tito fetky.Jdeme do hospody a boty dáváme do sušárny.
Pavel zjišťuje, že jsme na pokoji se slovákama, který tam prej pařej a je mezi nimi jedna holka, která už je sťatá. Když se u piva bavíme jestli by jí poznal, tvrdí že má tak blbou paměť na ksichty, že ne , ale že je to určitě černovláska.
Po čtyřech pivech, já jich měl pět, jdeme spát a zjišťujeme, že z černovlasé slečny je blondýna, téměř albínka. Chalani a děva jdou pařit do hospody a my se snažíme spát za šíleného zpěvu Hej Macejko macej, který trval až do tří do rána.
Den třetí
V sedm hodin se budíme a potichu, abychom nevzbudili spolubydlící jdeme na snídani, kterou jsme si objednali. Máme párky a čaj s cukrem.
V sedm třicet sedm vyrážíme v suché obuvi na Ďumbier ( 2043,4m n. m.). Na rozcestníku v Kruhovém sedle necháváme batohy a na vrchol jdeme odlehčeni pouze s foťákem. Placatky jsem nechal dole, takže přípitek nebude. Tyto placatky se osvědčily a troufám si říci, že jsem díky tomuto již pravidelnému zdokonalení horských vandrů jedním z nejdůležitějších článků výpravy, hned po Pavlovi a Tomášovi, kteří plánují trasu, kontrolují mapu a určují azimuty. Placatky tento vandr ocenil zejména Pavel, kterému pomohli v jeho těžkých depresích za špatného počasí.
Po návratu k batohům scházíme na zelenou značku a potom pokračujeme po žluté. Ceká nás Prášivá ( 1667 m n. m. ) a dále Tanečnica ( 1680m n. m. )před jejímž vrcholem v území borůvek opět cítíme a dokonce i slyšíme medvěda.
Scházíme do sedla Javore, které je už níže a proto v lesích. Od sedla jdeme po červené a brutální, monotónní sestup po kameny dlážděném chodníku v lesním porostu nás vede do Demanovské doliny.
Cestou se bavíme o tom, jaká je paráda, že nejdeme druhým směrem do kopce.
Před příchodem do civilizace si Pavel ještě zamachruje tím, že si naloží do batohu tři parádní balvany do akvária. Doma prý řekne, že našel na Ohništi a táhl je celý vandr, čímž stoupne v očích celé své rodiny, nebo klesne. Nicméně jsem to právě prásknul.
Na zastávce ještě stačíme spořádat štangli salámu bez chleba.
Zanedlouho jede autobus do něhož nasedáme a jenž nás dováží k autu.
I cesta domů je pohodová a zdarma…Tomáš je dobrý řidič.
Napsal Peťa, editoval Pavel, rozčílil se Tomáš