ROHÁČE – podzim 2012
Poezie:
Je to sníh a chlad
Zář a klad
Mrak a nádech
Zvrat a příběh
Přátelství a pokora
Depresivní příšera
Okno do dvora
Bodlo do tvora
Sebe hledání
Úzkost vstřebání
Práce vraždění
Tiché vztyčení
Jídlo:
Kromě klasiky Pavlovo překvapení – EINTOPF made in SRN a feferonky made in Marouskovi
Výbava:
Standardní. Novinkou je Tomášův stan HUSKY a Tomášova fotopuška.
Termín: 12.-14. 10. 2012
Tuto kroniku jsem chtěl začít psát hned po návratu z vandru, ale přehodnotil jsem situaci a počkal na první sníh, abych se dokázal lépe psychicky dostat opět do těchto zasněžených plání plných ticha, po kterých jsme putovali.
Jak už je naším zvykem, na vandr do Roháčů, které jsou nejnáročnějšími horami Slovenska jsme měli dva termíny. První termín bylo špatné počasí a tak jsme vandr posunuli. Předpověď počasí nic moc, ale jedeme.
Musím předem podotknout, že tato výprava se od ostatních hodně liší. Za prvé: Kvůli nedostatku míst k přespání v tomto drsném pohoří, spíme v základním táboře v kempu ve stanu HUSKY, který nemůže patřit nikomu jinému, než Tomášovi. Za druhé: Veškeré věci necháváme v základním táboře a budeme stoupat jen s malými baťohy.
Den první:
V 01:15 jsem se svým vozem KIA RIO, kterým má čerstvou technickou kontrolu, tudíž už Pavel nemusí na dálnici poslouchat klepot zadních tlumičů u Tomáše. Ten mě sděluje, že si bere do stanu polštářek na spaní. Po dlouhé úvaze, jestli to není moc „na mastňáka „, přijímám jeho nabídku a bere jeden i pro mě. Pavlovi nic neřekneme a polštářky vytáhneme na tajnačku, až usne.
V 01:30 jsme u Pavla a pokračujeme směr Slovensko. Cesta probíhá v poklidu, dálnice je skoro prázdná a ve stále horším stavu.
V 6:50 jsme v Podbánské a v 7:00 snídáme v autě a moc se nám ven nechce, protože je mráz a vůkol jinovatka. Oblékáme se a dáváme do malých baťohů pouze vodu, svačinu a přioblečení. Vše ostatní zůstává ve voze.
Po modré značce procházíme kolem skupiny rekreačních chat, které jsou krásné, ale absolutně nahuštěné na sebe. Tyto chaty jsou poslední známkou civilizace.
Procházíme lesy a po pravé straně máme Kamenistý potok. Cestou míjíme značku o výskytu medvědů a návod, jak takové zvíře obalamutit, utáhnout na vařené nudli, případně přeprat. Tyto návody jsou nám, zkušeným horalům známé, ale já si ho přesto čtu, protože vím, že největší zkušeností v horách je to, že zkušeností není nikdy dost. Pavel mhouří oči.
Jsme dost dobří, protože jak z Malé i Velké Fatry, tak i z Nízkých Tater, což je už pět vandrů, jsme sledovali v dálce zasněžené vrcholy Západních Tater a to bylo třeba v září a teď se divíme: „Jé on je tady sníh.“ Bereme to ale jako staří horalové s humorem a tlemíme se vlastní blbosti.
Dostávám se do čela výpravy a zvyšuji tempo. Kamarádi mě brzdí, že letím a vůbec se nekochám. Tomáš vytahuje foťák, který je obrovský a sklízí od nás kritiku. Ještě že tu není David. Jdeme dál. ¨
Je jasno. Výprava stoupá dolinou, plnou vřesovišť a kosodřeviny. Ostrůvky sněhu zmrzlého tak, že se ani člověk neboří. Po pravé straně se vzpínají skalnaté vrcholky bíle svítící v mrazivém slunci. Horalové klopýtají přes kameny v potoku pokryté ledem na druhý břeh, aby po pár metrech překonávali potok znovu. Procházejí zmrzlou krajinou v tichu věštícím malost člověka a jeho brzkou smrt, jako tři vágusové hledající v postapokaliptické vizi něco, co nedefinovali oni, ani jejich nadřízení, jejich rodiny, ani zdraví lidský rozum, dokonce ani bůh všemohoucí, nebo zkurvení Anunaci. S holemi v rukách kráčejí dál, do stále větších pustin vyhlížejíc jako vyhnanci, opuštění psi nesouhlasující a hrdí každý ve svém nitru.
Velkej a malej
Ostrůvky sněhu se mění v souvislou pokrývku. Tomáš občas vyřizuje pracovní telefonáty, pak ztrácí signál z čehož je nervózní tak, že baští sníh. Docházíme na pyšné sedlo (1992m nad mořem) a jsme překvapeni, že jsme tu tak brzy. Dle mapy máme náskok 1,5 hodiny. Otevírá se nám pohled, pro který má cenu tyto náročné výstupy podnikat. Na polské straně je strž dolů. Je jasno a všude kolem skalnaté hory.
Pavel Vandrák
na Pyšném sedle
Hra světel a stínů
Máme euforku. Pořádáme koulovaní závody a stavíme 38 sněhuláků.
Po té konečně poprvé rozbalujeme mapu. Jsme přeci mazáci a jsme trochu překvapeni, že hřeben, který jsme měli po levici, je ten, po kterým půjdeme zpět.
Pokračujeme dál. Jsme horolezci stoupající ve sněhu se slunečními brýlemi, chránícími naše zraky před slepotou krystalické běloby. Výstup je drsný a příkrý. Sníh ho ještě ztěžuje a my jsme rádi, že tentokrát nemusíme táhnout plnou polní. Mrznou mě prsty na nohách, tak s nimi cvičím spartakiádu.
Špionáž na hranicích
Konečně jsme na vrcholu nejvyšší hory Roháčů Bystrá (2248m nad mořem). Je tady pouze tyč bez údaje nadmořské výšky a značek. Opět důkaz špatného značení na Slovensku.
Bystrá
Naproti nám jdou první a zároveň poslední lidé, která dnes potkáme. Jsem trochu nasrán, protože jsem doufal, že nepotkáme nikoho a Pavel s Tomášem mě v této myšlence podporovali a já jim za to rozbiji hubičky na styl malého vzteklouna.
Jedním ze skupiny je děda, který nás varuje před nafoukaným sněhem. Vyhlíží při tom důležitě. Asi nás nepoznal a neví s kým mluví.
Svačíme uzené s chlebem a začíná sněžit. Sestupujeme po hřebeni dolů, přičemž postrádáme stopy turistů, kteří šli proti nám. Po chvíli Pavla přesvědčujeme, aby vytáhl mapu abychom podruhé za tento vandr do ní nahlédli. Pavel se zpočátku kroutí se slovy, že nahlížet do mapy v Roháčích je srabárna a že není kam zabloudit, obzvláště když značky nakreslené na kamenech jsou zasněžené a rozcestníky jsou bez rozcestníků.
Nakonec mapu vytahuje, abychom posléze zjistili, že už dávno jdeme blbě.
Mohli by jsme dát azimut a sejít do údolí k Vyšným plesům, které vidíme po sebou a kolem nichž žlutá značka vede. My však známe své orientační schopnosti a proto volíme daleko těžší trasu a pokračujeme po hřebeni vyšlapanou stezkou přes Kotlovou horu mimo turistickou trasu.
Zatahuje se a výprava se vleče zasněženým hřebenem. Sníh pokrývá jejich postavy. Dál putuje přes kameny a skaliska porostlá světélkujícími lišejníky, kde by klidně mohli žít elfové a jiná havěť podobná té co se vyskytuje v Islandských končinách. Dále jdou až tam, kde se rozkládá kosodřevina, po stopách divé zvěře. Nikde nic. Jen ticho. Slunce občas probleskne na jejich cestu lhostejno k nim stejně, jako lhostejno k jiným na celé planetě a v celém nekonečném vesmíru.
Vyšné Bystré plesá
Po průniku do kosodřeviny narážíme na stopy medvěda a trochu znejišťujeme. Jsme mimo turistickou trasu, jdeme po stezce, vyšlapané pravděpodobně tímto zvířetem v kleči, která je neproniknutelná, tak že není kam uniknout. Po domluvě, kdo půjde první to zase odnesu já. Přátelé mě ujišťují, že jde o nejvýhodnější pozici, ježtože medvěda uzřím první. Nevím sice co je to za výhodu, ale jdu.
Nic nového
Za hlasitého zpěvu hospodských odrhovaček a hitů z MTV následujeme medvědí stopy. Náš repertoár je u konce a stopy grizlyho stále ve sněhu. Abychom zastrašili strach, bavíme se o tom, jak by se dal zfilmovat tento horor. Nazvali jsme ho Kosodřevina až Kosodřevina 3 .
Stopy mizí stejně nečekaně, jako se objevily.
Stále sněží, ale jak sestupujeme níž, sníh se mění v břečku. Máme mokro v botách a já mokrou mikinu, přestože je moje nepromokavá bunda, kterou mám na ní suchá…..záhada.
Sníh ustupuje a stezka se větví na více cest s čímž jsme počítali. Přesto si nejsme jisti, kudy máme jít. Držíme se co nejvíce na východ a narážíme na salaš, kde posvačíme.
přepychová svačina
Je krásně. Pavel pomocí mobilu určuje souřadnice a já s Tomášem toto počínání trochu kritizujeme, ale přitom jsme rádi, že ho tam máme. Zjištění je opět poněkud překvapivé. Jsme úplně jinde, než jsme si mysleli.
Sestupujeme do lesů. Mě začíná pobolívat koleno a Pavel ošetřuje puchýře. Lesní cesty na mapě jsou úplně jinak než ve skutečnosti. Kolem projíždí lakatoš a táhne za sebou vytěžené klády. Následujeme ho, protože je to první známka civilizace. Řidič si asi nevydělá ani na slanou vodu, protože jak tak jdeme v jeho stopách, nacházíme postupně klády, které ztratil.
Likvidace následků větrné smršti Kirill se tudíž prodlouží a značně prodraží.
Už jsme v místech, kde bychom se měli napojit na magistrálu ( červená značka). Nejsme si vůbec jisti, proto Pavel opět nahlíží do mobilního taháku na souřadnice. Zjišťujeme, že jsme na značce a opravdu ji po deseti metrech nacházíme. Po ní jdeme k autu odkud vyjíždíme směr kemp.
Po příjezdu zjišťujeme, že je prázdný, vše zamčeno, ale závora zvednuta. Asi nepočítají s bláznama, kteří čekají až začne mrznout a pak teprve kempují. Stavíme stan značky Husky, přičemž je Tomáš pod palbou neustálé kritiky Pavla: „ Jak to Stavíš?!“ Já jako absolutní stanový laik, který matně pamatuje dobu áček, mlčím.
Vaříme Pavlovo překvapení zvané EINTOPF. Tomáš byl tak vynalézavý, že vzal sebou feferonky ze své zahrádky a pro Pavla misku, do které si Pavel, jakožto aktivista proti pálivé stravě nabere z kotlíku svou porci a já s Tomášem nasypeme nakrájené feferonky do zbytku a pošmákneme si. Má to jednu malinkou chybu. Ten kdo krájí feferonky si i po následném vydrhnutí rukou mýdlem nesmí celý den sáhnout do očí, sic zemře v šíleném šoku zvaném: „ oči pukavé z hlavy lezoucí „. Večeře byla skvělá. Káťa se o skleník vzorně stará.
Ohnivá večeře v kempu Račkova dolina
Jdeme na pivo. Čeká nás ochotný číšník a studený Šariš ( dobrota ). Z hospody nás posléze vyhazují, protože je zadaná. Ochotný číšník nám však volá do hotelu Akademik, který má otevřeno a tak tam jdeme dopít se.
Točí tu kozla a jsou tu samí studenti a studentky. Po dopití se jdeme vyspat do stanu. Já s Tomášem vytahujeme na tajnačku polštářky. Tomáš si vkládá do uší špunty, abychom ho s Pavlem nerušili a tím pádem nás čeká klidná noc.
První den jsme nastoupali 1483m.
Den druhý:
Noc byla pohodová. Žádná zima, spíš vedro. Ráno užíváme s Pavlem dva suché záchody v drsném stavu. Pavel to nezvládl, Tomáš si to raději nechá na doma. Vaříme instantní rajskou polivku a dáváme tatranky. V 7:40 vyrážíme po modré značce lesní cestou. Po pravé straně protéká potok Jamnický. Je to křišťálová horská bystřina. Míjíme kamennou hráz a procházíme uzemím zničeným orkánem Kirillem. Nad námi se prostírají pláně jakoby oholené a z nich jako pramínky vykácené cesty, které jeví známky po spouštění kmenů, jak to znají pamětníci pohádky Pyšná princezna.
Modrá značka je zrazena a výprava následuje žlutou. Mrholí a mraky jsou neproniknutelné. Potkáváme dva turisty s plnou polní, kteří přespali v salaši, na kterou po chvíli narážíme. Tito lidé jsou pesimisti a kvůli počasí odjíždí z hor dříve, jako se nám jednou stalo na Malé Fatře. Salaš se jmenuje Koliba pod Klínom a je zachovalá a jsou v ní dokonce zarámované fotky z časů, kdy svět ještě pouze kráčel směrem k propasti.
Koliba pod Klínom
( Mimochodem Míňa mě právě k vínu donesla nakrájený sýr, slaninu a feferonky = dobře jsem si vybral ). Sníh je mokrý a kromě toho, že zoufale čvachtá, podkluzuje tak, že se každý krok o půl kroku menší.
Po zelené výprava putuje, rozmočené boty, krkavci řvouc jim nad hlavami písně, které působí kolaps všem ženským srdcím a krom toho jen ticho.
Chlapy pojídají ve sněhu zmrzlé borůvky. Se šílenstvím v očích nemohou odtrhnout se od těch ledových plodů.
Jde se dál a horalové se boří do sněhu po kolena. Výstup je příkrý a vyčerpávající. Ocitáme se v Cáborově sedle ( 1937,5), kde se opět napojujeme na hřebenovku červeného značení a pokračujeme ve včerejších krocích.
Fakt drsnej výstup
Nutno podotknout, že se tady odhalilo, že máme nedostatek jídla díky tomu, že jsem v základním táboře zapomněl tři tatranky. Počítáme narychlo kalorie zbytku svačiny a přidáváme do kroku, abychom zemřeli co nejblíže k cíly.
Po úporném stoupání, které vedl Tomáš, druhý jsem šel já, vděčen za každé Pavlovo: „Já už nemůžu“, po němž vždy následovala přestávka, se ocitáme na vrcholu Klín (2172m nad m.) Bylo by to super, ale vidět není skoro nic.
Tři na Klíně
Já s Pavlem máme krizi. Tomáš jako vždy, v horách v pohodě. Už se v duchu těšíme na jarní vandr, kde máme na vrch my a jemu po 50km pronikne asfalt přes chodidla až do mozku.
Na vrcholu není ani tyč, natož rozcestník. Automaticky pokračujeme dál ve směru přes skály. Následuje prudké klesání, kde se projevuje má bolest v kolenou a po chvilce se stává nesnesitelnou. Nevidíme značku a tak se s Pavlem držíme nejistých pěšin, které se později ztrácejí. Tomáš na nás volá, aby se ujistil, že jdeme dobře.
Poté zjišťujeme, že scházíme úplně jiným směrem a rozhodujeme se, že než stoupat nahoru je lepší Klín obejít po vrstevnici. Naštěstí se oblačnost protrhává a my se můžeme lépe zorientovat.
Šokovaní kamzíci
Traverz po kterém obcházíme horu je prudký a bez hůlek si jej nedovedu ani představit. Střídáme území kamenů, které se uvolňují a padají dolů, s územím sněhu, který se strhává a způsobuje lavinu. V nejprudších úsecích se držíme pouze trávy. Jsem úplně v prdeli.
Snažím se nevnímat bolest. Dá se to překousnout, ale stejně chodím jako robot, což nás strašně zdržuje. Nad námi přebíhá stádo kamzíků, s nechápavým výrazem v bulvách: „ Co tady ty debili dělají? Asi chtějí chcípnout jak starý kurvy!“. Konečně se ocitáme na správném hřebeni a docházíme do Račkového sedla.
Tato laická chyba nás stála dvě hodiny času a to můžeme být rádi, že ne ztráty na životech.
Plán je jít dál po červené a pak se napojit na zelenou značku na jiný hřeben a přes Jakubinu a Vyšnou Maguru sejít do údolí. Já se v tuto chvíly přiznávám a nadhazuji, že bych raději sešel do údolí hned po žluté. Kluci by raději pokračovali, ale jsou solidární. Je mě hrozně. Připadám si jako slabý článek v řetězu. Rozhodnutí je na mě. Ještě nadhazuju možnost rozdělit se, ale ta je zmítnuta. To se v horách nedělá. Při představě, že budu při každém sestupu zdržovat a toto zdržování bude narůstat, rozhoduju, že sejdeme po žluté značce.
Račkove plesá
Cestou dolů bych se nejraději v prdeli viděl, i když přátelé jsou úžasní vše chápou. Procházíme kolem nádherných ples, kde jíme chleba s uzeným a se salámem .Opět míjíme nám známou Kolibu pod Klínom, kde slyšíme řev medvědův, který bereme už jako nutnou zvukovou kulisu okolní přírody. Já jdu první a jak kamarádi poznamenali, scházení s hůlkami mám zmáklé, jak správný mrzák deset let od autonehody. Jediné co mě trošku trápí je to, že se mě ještě neudělali mozoly na rukou a tak se mě z hůlek tvoří puchýře.
Pavel s Tomášem si sundavají návleky a zjišťují, že se jim nohavice pod nimi zapařily tak, že jsou mokré. Já, která návleky nevlastním, jsem suchý. Po chvilce nechápavých pohledů, které si věnujeme, Tomáš utrousí: „ To je k zamyšlení!“
Tuto přímou řeč jsem použil, jako vzpomínku na dříve proslulé a četné Tomášovi přímé řeči o pivě, které byli samozřejmě daleko parádnější a bezchybné, ovšem dnes už se nevyskytují.
V táboře vaříme guláš s feferonkama. Pavel ho má bez feferonek, přesto nadává jako špaček, že je ostrej a já mu musím slíbit, že už nikdy guláš nekoupím. Příště bude ďábelský katův šleh.
Zatmívačka: Sedíme v hotelu Akademik, kde nás vítá číšnice a je moc ráda, že jsme přišli. Jmenuje se Flower Tucci a kolem prochází zástup buranů v teplákách doprovázený slečnami ve večerních róbách různých odstínů, barev a křivek.
Zatímco jsme přesunuti do pozlacených křesel, na stoly uprostřed místnosti se nosí nepřeberné množství pokrmů. Šedovlasý slovák, organizátor oplývající nesympatií poskakuje, proplouvá, pomrkává a halasí. Všichni, kromě nás ho žerou a tleskají.
Jeden ze studentů nám nabízí divinu (divoké prase), načež odcházíme z hotelu ulehnout do naší jedové chýše zakusujíc poličan, přesvědčeni o dobrotách srdcí slovenských i našich.
Druhý den jsme nastoupali 1388m.
Den třetí:
Pršelo celou noc. K snídani máme salám a chleba. Balíme stan a ukládáme ho do igelitky, aby nezamočil zbytek věcí v autě. Prší. Za celou dobu do kempu nikdo nepřišel. Projíždíme zvednutou závorou bez placení s tím, že co jsme ušetřili v kempu, prohýřili jsme v hotelu Akademik. Tento pocit nás hřeje na srdci a koho by nehřál, ten je lhář.
Míříme směr Žilina, kde máme v plánu projít Súlovské vrchy. V Žilině bereme benzín, zastavujeme se v Tescu pro chleba a vodu a za poslechu kapely Pluto přijíždíme do Súlova. Tato Brněnská scéna s Tomášovi a zejména Pavlovi moc zalíbila a Pavel si po příjezdu z vandru stáhl hned celou diskografii stávající se ze dvou LP.
Snídáme na zastávce chleba se salámem a paštikou.
Cestou na Súlov začínám opět pociťovat problém s kolenem. Přicházejí žebříky a já se brouzdám v myšlenkách, ve kterých se čím dál častěji objevuje rodina. Moc mě to mrzí, ale po příchodu na jakési „nádvoří“ hradu už expozici nepotřebuju vidět i když skalstvo vůkol je určitě vzkvétající. Kamarádi vidíc mne, doporučují sestup a oni se zatím porozhlédnou.
Pavlovy zkušené chyty
Hradní pán
Oznamuji, že na vše seru a uvidíme se u auta. Cestou dolů, absolvujíc ji jako krvácející Romeo, mne budí další ztracená ctižádostivost a pokračuji v cestě po červené značce v podobě zkušeného mrzáka s mozolama v rukách.
Zastavujeme se u obra, kterého za zvuku písně Blue Valentine zarazila jeho milenka hlavou dolů po pás do země. Po jeho celoročních stížnostech a zpěvu právě této písně, kdy samotná zem se chvěla láskou a bohatstvím jeho srdce se směl stát stromem.
Jdeme po zelené stále po hřebenech, pod námi údolí a co chvíli vyhlídka.
Obr zaražený hlavou v zemi
Scházíme dolů na poutní místo křesťanského tvaru……..
Odporně namalovanou ikonu na altánku ničí ještě drsnější umělé kvítí nepřeberného množství a druhů. Lavice jak v kostele v lese uzpůsobeny svou chatrností se rozpadajíce.
Dál, když jdu se vychcat, zdravíc cyklistu jednoho, mezi stromy náhle se mihne na kmeni nalepena fotka papeže, izolepou parádně zajištěna a připínáčkem probodnuta na vrchu.
Scházeje dolů do údolí pozorujeme stáda ovcí až auto naše zříme.
Popojedeme autem pár kilometrů a zastavujeme u altánku, kde spolu s Tomášem v rukách drtíme feferonky, zatímco Pavel schraňuje své jídlo v bezpečí. A v této mírumilovné chvíli kolem nás prochází jeptiška se skupinkou lidí.
Všichni se shodujeme, že je jí škoda a že je to trošku kráva, jelikož je pěkná.
Třetí den jsme nastoupali 581m.
Cesta zpět proběhla jako vždy. Tomáš strašně nadává na řidiče jenž vytvářejí kolony a jimž je nad padesát let a mají auto slabší než 1,6kW.
A dnes skoncuji popis tohoto vandru, který byl pro mě kritický, ale nakonec jsme se shodli, že byl parádní, slovy Tomáše: „ Každej, kdo toho člověka předjede, by měl zastavit a dát mu po hubě!“
Poslední pokochání