NÍZKÉ TATRY -9.10.-11.10.2009
.
Motto:
Kroupy, mlha, bláto,déšť, voda v pohorkách,
smrad, zvratky, zima, plíseň na stěnách.
To vše zažijete v Tatrách Nízkých,
je nutná podpora osob blízkých.
Oslava tchýně to je lepší žrádlo
Z pečených kolen po bradě teče sádlo.
Myslíš, žes vyhrál, ty filuto jeden?
Příště tě vytáhnem, když bude leden!
Výbava: Tomášova klasická outdoorová s podporou nejnovějších materiálů a odpadů z kosmické kuchyně. Peťova nádražácká šusťákovka a moje bavlněné kalhoty s funkcí SUPERKNOT (konec nohavice strčíš do vody a během 1 min vypijí 6 litrů a mokré jsou až k pasu)
Jídlo: Standardní + racio rýžové chlebíčky + 2x placatka (rum, slivovice)
Poznámka: Tato verze zápisu je cenzurovaná z důvodu velmi realisticky líčeného utrpení. Originál v plné délce 368 stran je k nahlédnutí v Michiganské univerzitní knihovně sál č.86, skříň č.561, police č.2652, řada č.29854, oddělení horror – sci-fi. 
Ahoj přátelé vandrů. Chtěl bych Vám dnes vyprávět pohádku o vandru do Nízkých Tater. Žili byli 4 vandráci. Ten největší se jmenoval Pavel, ty prostřední Tomáš a David a ten nejmenší kulihrášek byl Petr. Jednou se rozhodli, že pojedou na výlet a domluvili si termín, ale ten největší si pochroumal nohu a tak se pořád nevědělo kdy se pojede a kam. A ještě ke všemu ten prostřední D řekl, že nejede. Situace byla vážná, ale naši přátelé se vzchopili a 9.9 v 0,50 h v noci přece jen vyrazili, byť jen ve třech.
V 0,15 měl být P u T a v 0,30 oba už u mě. Když se ale P stále k T nedostavoval, tak mu T zavolal. P to ale típl, což si T vysvětlil, jako že nechce být rušen. T tedy čekal dalších 10 min, ale když se nic nedělo, tak opět volá. P to konečně přijal a ptá se, co se děje. T se ho ptal „ co děláš“ a na to P odvětí, „čistím si zuby“. T. řekl, že už měl být dávno u něho. P se odmlčel a řekl, že hned jede… Načež v rychlosti popadl nějaké věci na vandr a nějaké zapomněl a vyrazil. Jak se později zjistilo. První Tomášovo volání típl v domnění, že to je nastavený budík na mobilu, který mu zvonil před tím a on ho zaspal. No je to strašně složitý a vyrazili jsme se zpožděním 30 minut.
Do Liptovského Mikuláše přijíždíme v 6,00. Autobus jede v 6,18. Parkujeme u nádraží a vše jde hladce. Z autobusu vystupujeme v Demenovské dolině. Starý turista nám ukáže cestu a zmizí. Začíná poprchat. Vyrážíme po sjezdovce do kopce a stále hledáme značku. V polovině kopce jí nacházíme a
Čistí, vymydlení, suchý, optimističtí …
odbočujeme po ní do lesa. Následuje malá svačinka a pak mlha. Jdeme po kameny vydlážděné cestě. Kolem samé lanovky, až přicházíme na modrou. Mlha se roztrhala a my se dereme na Chopok. Převýšení je nějakých 1000m. Po několika krátkých zastávkách a foceních jsme na vrcholu. Popíjíme rum a slivovici z Peťových placatek a kocháme se panoramaty. Baťohy jsme nechali o 50m níže u chaty Kamenná Bouda. Vracíme se pro ně a jdeme dovnitř, jsme tam sami. Mladý hostinský má trochu problém s natočením piva, ale věřím že ve 2000m to jde asi hůř. Po nekonečném čekání na druhé ho šel
Teritorium plné medvědů To není fotomontáž
Rychle nahoru nebo nás pohltí mlha
Ten Chopok je strašně vysoko
. To by byla sjezdovka
Připíjení na vrcholu Chopku
. Já su tak šťastné
Celý hřeben až na horizont přejdeme, vypadá to lehce
Z této kadibudky má návštěvník nádherný výhled při kakání
Chopok a Kamenná Bouda a horní stanice lanovky
. To je teda pořádná hromada kamení
Tvrďák a telefonista
. Telefonista a drsňák
Tyto houpáčky jsou opravdu pro srandu
. V pozadí jsou Západní Tatry a Malá Fatra
Trochu to začíná houstnout, tak se naposled rychle rozhlédnout
Tomáš najít, což pikolík nesl nelibě a tak raději jdeme. Přišlo i několik dalších turistů. Jdeme hřebenovkou po červené na západ cestou hrdinů SNP. Procházíme přes Děreše, Polanu, Chabenec. Opravdu je hezky. Z mraků vykukují Západní a Vysoké Tatry, Velká i Malá Fatra. Je to nádhera, na Malé Fatře poznáváme Kriváň, Chleb, Grůň, Stoh, Rozutec. Připadáme si jako znalci. Škoda, že kolem není nikdo, kdo by nás obdivoval. Hřebenovka je relativně nenáročná ve srovnání s Malou Fatrou. Převýšení max. 200m. Denní porce km jsme také nepřehnali s ohledem na mojí nohu a omezené možnosti noclehu. Odpoledne ale nenápadně padá mlha a je konec panoramat. Jdeme po tyčovém značení a v sedle Ďurková odbočujeme z hřebenu po modrý do útulny Ďurková. Málem jsme jí v té mlze nenašli. Místní majitel asi 45-65 let, byl nerudný a permanentně někoho sprdával. Na to jsme ale byli připravení z článků na internetu. Byl tam ale i jeho mladý pomocník z Prahy a ten byl naprosto v pohodě. Dali jsme pivo v plechovce (1,5 Eur ). Venku vaříme a jíme konzervu. Potom zaplatíme spaní ( 2,5 Eur ). Zabereme si na půdě místo spacáky a jdeme si na chvíli sednout do hospody. Jelikož jsme v noci naspali asi 2h, tak se chystáme brzo spát.
Rychle vařit začíná pršet, ještě že už nemusíme dál.
Sedíme u stolu s borcem, kterého jsme už potkali na hřebenu. Tomáš ho interně nazval Extrémista. Lehce Vám ho popíšu. Ve dne, v noci, v dešti, v zimě, stále
Interiér útulny Ďurková
je jen v trenkách a triku. Obvod stehna má jako já hrudník. Každé setkání s někým začíná větou, „ Skama dete“. Hrozně mu smrdí ponožky z pohorek. Šel 3 dny 96km po hřebenu na východ a 3 dny zpátky. Ukazuje fotky, jak vláčí 70kg na zádech na Ledový štít ( převýšení 1100m ). Jinak chodí normálně s dvěma psy a nosí jim 12kg granulí. Vybalil 4 plastové lahvičky s preparáty, vitamíny….. pak snědl uvařený pytlík suché rýže. Dal si prášek na spaní a šel nahoru. U vedlejšího stolu si mezitím očuchávali ponožky, komu tak strašně smrdí, ale pachatel už byl na půdě ve spacáku. Je 20,00 a jdeme spát. Nahoře je teplo. Extremista si dává druhý prášek na spaní, jelikož Slováci dělají strašný borčus. V noci nás ještě budí opilci, courající z hospody. Výkřiky mladého opilého Slováka „ Boha, žial bohu, chvála bohu….“mi budou dlouho znít v uších.
Ráno vstáváme je mlha a chčije. Chata je bez elektriky, vody, prostě nic. Studánka je 150 m. Močí se kdekoliv. Stolice se provádí do kadibudky naproti vchodu a zvrací se k plůtku nalevo a vedle terénního auta. Dáme chleba se salámem. Doplníme vodu. A sledujeme jak ostatní nezkušení turisti neví, co mají dělat a chaoticky se připravují k odchodu a následně vracejí zpět. Nandáme šusťovky, pláštěnky a jdeme. Všichni jsou ohromeni. Při návratu na hřeben po zelené trochu bloudíme.
Nahoře Peťa hlásí, že mu voda protýká mezi prsty u nohou. Takže 20 min od opuštění chaty. To je ale rychlost. Za zmínku stojí, že všichni 3 jsme vybaveni hůlkami. Já sice jen jednou , ale příště zkusím obě, jelikož Tomáš si to děsně chválí. My s Tomášem v pohorkách vydržíme v suchu trochu déle. Peťa má ale nejlepší pláštěnku ( pončo), kterou má hozenou přes bágl. Prší mu ale na ½ rukou. A z boku na celé kalhoty. Po pár hodinách v dešti vichru, mlze, občas kroupech, jsou naše výsledky promáčení děsivé. Peťa částečně bunda i spodní vrstvy po ramena, celé kalhoty a boty. Tomáš spodek kalhot, boty a bundu ( jelikož si ze začátku nevzal pláštěnku v domnění, že má kvalitní a nepromokavý věci. A já – boty , kalhoty až k pásku. To nejhorší zjištění nás ale čekalo později. Zatím jdeme přes Latiborskou Holu, občas zastavíme na
Latiborská Hoľa 1643 m.n.m.-chčije a chčije
vydejchání a zchlazení, jelikož pod pláštěnkou se děsně paří. Jdu většinou poslední se skloněnou hlavou a koukám na z bahna se odlepující podrážky Tomášových pohorek. Koukám jak šlapou přímo doprostřed kaluží. Před třemi hodinami se ještě vyhýbaly a skákaly po okrajích. Zafoukal vítr a liják mi rozepnul pláštěnku, rychle to spravuji fialovýma rukama. Podívám se dopředu a pozor, změna, v kaluži se brodí Peťovy SALOMONY – ještě se trochu vyhýbají nejhlubším místům v potůčku, kterým se brodíme. Peťa asi nechce zrychlovat již tak rychlou výměnu teplé vody v botách za studenou. Občas podklouznou, asi mají už horší vzorek. Co by se asi stalo, kdyby se vlastní gravitací zhroutila hvězda dovnitř sebe sama? Vznikla by černá díra? Je možné aby se spojilo víc černých děr dohromady v jednu obrovskou nebo by vždy ta větší beze změny pohltila tu menší? A co kdyby se srazily dvě naprosto na atom stejně velké černé díry? Vyrušily by se navzájem a zůstal by jen prostor? A co kdyby malá černá díra narazila na obrovskou obyčejnou planetu? Dokázala by jí vymazat nebo pojmout? Pracuje jako perpetum mobile, že donekonečna dokáže vstřebávat vše co jí přijde do cesty jako kufřík likvidátor v Návštěvnících? Nebo se jednoho dne rozplyne jelikož spotřebovala na přeměňování okolí tolik energie jako má sama ke své existenci. To by potom tu velkou planetu jenom ukousla z jedné třetiny a po obloze by pak pluly planety jako obří nakousnutá jablka. Okoukané ohryzky planet by byli lákadlem pro návštěvníky mimozemských civilizací, jelikož v místě stopky a bubáku by byla větší gravitace než u okousaného jádřince a dala by se na nich zažít prima zábava. Salomony se zastavily, zvedám hlavu přes mokré kalhoty, pláštěnku, kapuci. Aha jsme u rozcestníku (Velká Chochula) už jen 4 hodiny v dešti. O čem budu ještě přemýšlet? No tak sklonit hlavu a jde se dál. Á, co tady máme, nějakej chuchvalec, že by se tady dávil medvěd? Heleme se, bahno je trochu víc dočervena, no to je zajímavé. Lidi asi na měsíci nikdy nebyli, jenom si to amíci vymysleli aby byli dobrý. Ptačí chřipku určitě vyrobili v laboratoři aby si pak namastili kapsu za vakcíny. Podle předpovědi Palmových listů padne v roce 2011 dolar a svět upadne v chaos. To abych koupil domů paletu konzerv.Stává se ze mě pesimista! Je to díky věku a „zkušenostem“ nebo kvůli počasí? Od pesimismu je blízko k depresi, no to je teda průšvih. Je pravda, že z vandráků jsem největší cimprlich. Vadí mi, když mám promočený oblečení a boty a klíšťata. To Peťa by klidně spal na skládce v mokrých hadrech bez spacáku a neřešil by to. A Tomáš se v každý situaci psychicky opře o kvalitní značky své funkční výbavy a můžou padat sračky a on je stále v pohodě. No a co já? Čím se vymykám od kamarádů, co by mi pomohlo v nouzi? Mám křivej hrudník, no to asi moc nevyužiji. Mám boty č.48, to je asi taky na nic, šišatá hlava – nic, jsem pohublej a bledej-nic. Aha jsem v koncích. Začíná se vkrádat deprese. Á – boty přede mnou zastavily. To bude asi Prašivá. Tak zvednout hlavu a copak je nového? No, vidět je pořád asi na 15m, prší stejně, a přece se něco našlo. Kalhoty mi nacucly vodu až k pásku. Tak aspoň něco se děje. Ti dva spolu něco řeší pod kilometrovníkem, to snad není možný, oni se smějou. Na něco se mě asi ptají, to snad abych zvedal hlavu a otevřel hubu a naprší mi do krku. „ Ty vole Tomáši, to by jsi mě rozesmál, vyndávat mapu v tomhle vichru a dešti „. Měl jsem spíš použít obrat „ To by jsi mě rozplakal“, protože to se víc hodí k nám pesimistům – depresářům. Raději budu dělat, že nic v tom větru neslyším. Konečně se rozešli a jdeme dál. A heleme se, po pěšině teče mnohem víc vody…
Myslím, že je to taky moc nebaví
Dáme tatranky horalky. Po asi 7 mi hodinách v dešti dorážíme na Hriadelské sedlo, kde jak Tomáš zjistil je luxusní bouda pro nouzové přespání 6-ti osob na půdě. Je to tam pěkný. Dole lavice a stůl a po žebříku nahoře malá půda. Na hůlky rozmisťujeme mokré věci. Po vybalení baťohů zjišťuji, že spacák, který jsem já trouba nezabalil do igelitu, byl tak promočený, že jsem z něj ždímal vodu. Tomáš se svým super báglem Husky s integrovanou pláštěnkou také čuměl,měl věci v batohu mokré a spacák částečně taky. Takže jak Tomáš stále vyzdvihoval značku Husky, tak teď na ní pořád
Takto se spí bez spacáku
Takto se suší peníze, které měl Tomáš uschované v báglu HUSKY
nadává. Dali jsme fazole s párkem, 3x klobásu a uvařili jsme 2x nečaj ( Rooibos ) s rumem, což bylo super a budeme to připravovat pravidelně. Pokecáme, venku stále prší. Peťa si zaleze do svého suchého spacáku, Tomáš do vlhkého a já se přikryji pláštěnkou, přes nohy hodím střední nejméně mokrou část spacáku a přes tělo se přikryji mapou. Po 2 hodinách čumění do tmy je mi zima a kroutím se jen pod pláštěnku a spacák. Ráno zjišťujeme, že věci co jsme rozvěsily, jsou mokřejší než večer. Využijeme možnosti návštěvy nedaleké latríny, naházíme na sebe mokré věci. S Peťou si dáme mezi suché ponožky a promáčené boty igelitové pytlíky, to je taková psychická podpora a musíme vyrazit,
Tady jsme spali druhou noc, byl to opravdu luxusní nocleh
Pochod korytem potoku
Vylévání vody
jelikož autobus odjíždí v 10,38 a my máme před sebou ještě 2,5 h dle mapy. Opět hned na začátku zabloudíme a místo obejití kopce se škrabeme přes kozí chrbát. Prší a klasicky jdeme potůčky, loužemi, blátem. Dáme mysli tyčinku, čokoládu. Na jedné ze zastávek se Tomáš trochu ohnul a zpoza pláštěnky na báglu mu vytekl litr vody. Peťa si v první chvíli myslel, že mu praskla plodová voda. Tomáš byl celý bez sebe jak nadával na firmu Husky. Já jsem byl psychicky podlomený z deště, spacáku….. Přicházíme do Donoval je nám zima. Tomáš ještě před nástupem do autobusu asi 5x ždíme každou z ponožek. V autobusu je teplíčko. V Liptovském Mikuláši u auta ohřejeme guláš. Peťa
Konečně Donovaly, konec utrpení a útrap
jede ve spodkách a dohromady používáme jen jedny Tomášovy pantofle. Jinak jsme normální. A to je tentokráte vše. Vandrův zdar!!!
A nakonec jako bonus, že jste vydrželi do konce bonus a lahůdka.
Tragédie v horách na P
Petr Pohanka, Pavel pospíchají podél paseky, pak po příkré pěšině, pak projdou přes parádní průrvu, perlivý potok plný peřejí. Potom pomalu prosmýknou pupky pod příkopovou propastí. Paráda, problémy pominuly. Pěkný pochod. Pomalu, poznenáhlu přichází parádní pohled přes pahorky, prohlubně, pahrbky, porost,palmy. Prostě prima pohled. Pokořili pohoří. Pak propukla panika. Povyk, pokřik. Pomóc! Proboha, pozór! Padá pohorka. Paďour pustil pohorku. Padouch! Pevná podrážka pohorky prosvištěla přímo podél Pavlovi pravice. Potom potiché „prosím, pomozte“. Pádíme pomoct postiženému. Pečlivě prohledáváme píď po pídi porost, prohlubně, příkopy. Pak poznenáhlu pocítil Pavel přítomnost pohřešovaného. Pach průjmu prolil prostranství. Posraný pachatel pádu pohorky pajdá po pěšince, pařezy překračuje pomalu. Přišel po ponožce plačíc, popotahujíc. Peťa pedantsky poznamenal . „Pamatuj primitive, pohorky pomáhají přežít“. Posera pomalu přitakal. „Příště půjdu pouze po Praze. Prohlídnu památky pojím pečené preclíky, popiju pivo, posedím pod pergolou.“ Pahorkatina potřebuje precizní přípravu. Půjčte prosím papír pro pucování prdele, pak peláším pryč. „Pražák“ poznamenal Peťa. „Prožil peklo“, podotkl Pavel: Příště půjde pozorněji.
Okolo procházející nádražák v erární bundě
Tak tuhle fotografii od nás koupili na titulní stranu HUDY katalogu 2010