1.8.-7.8. 1992
SEČSKÁ PŘEHRADA
(vandr č. 2)
Motto: Kaisrové se smilovali, na Seč s námi
neputovali, tejden tady strávíme,
snad se dřív nevrátíme. Pavlovi nic nebylo,
všechno dobře skončilo (až na Peťu).
Všechny snímky byly pořízeny fotografickým aparátem EFEKTA.
Členové výpravy: Tomáš – Kuře
David – Kukýn
Pavel – Šéf
Peťa – Fabrício
Počet km: 96 km
Počasí: slunečno
1.DEN Bílek-Libice nad Doubravou-Chloumek (15 km)
Na počátku našeho druhého vandru se nic mimořádného nestalo. V 5.51 hod odjíždíme správným vlakem do H. Brodu. V Havlíčkobrodském nádraží jsme ztratili orientaci, a proto se řídíme podle rodiny v turisticky laděném oblečení-myslíme si, že jedou stejným směrem jako my. Tušili jsme správně, tato rodina nás zavedla až do Bílku. Jako tradičně jsme ve vlaku pojedli. Cesta byla klidná. O to větší překvapení nás čekalo venku. Já s Davidem jsme si uvázali šátky. Pavel nechtěl zůstat pozadu, a proto si vytáhl taky svůj „šátek“ (po pravdě napsáno, byl to šátek od maminčiny zástěry). Z Bílku jsme vyrazili do údolí Doubravky. Peťa a já jsme už zde byli a tak nebylo těžké najít místo, kde rok před tím Peťa tábořil. Shodou okolností tam David našel igelit, který si hned vzal. Vydáváme se na Sokolohrady, skalní útvar v údolí. Za vyprávění drsných vtipů procházíme kolem tábora postižených. Došli jsme až do Libic nad Doubravou, kde jsme nakradli jablka. V jedné zahradě to už Peťa v sobě neudržel a ukopl rozkvetlý česnek. Chtěli jsme si ve vsi koupit alespoň pivo, ale kromě jednoho obchodu bylo všude zavřeno. A tam nám ho stejně neprodali. Z Libic jdeme po silnici a v Lánech odbočujeme do lesa, kde pojídáme „gombasky“ a uleháme k odpolednímu spánku. Kvůli Davidovi, který jako vždy spát nemusí, pobíhá po lese a láme větve, jsme spali opravdu chvilku. Po odpočinku vyrážíme a kolem šestnácté hodiny za počínajícího deště docházíme do Chloumku. Míříme rovnou k hostinci. Pršelo opravdu hodně a proto večeříme a později i spíme v útulné udírně.Zašli jsme na chvíli do hospody a decentně popili alkoholu, zajídali jsme to bramboráky.
obchod ve kterém jsme neúspěšně kupovali pivo
V 22.00 hod jdou Pavel a Peťa spát. David a já obcházíme hostinec a debatujeme o různých problémech. V noci nás vzbudili dva chlapíci, děláme, že spíme. Mezi sebou nás obvinili, že jsme jim vyházeli z udírny dřevo. My spíme dál.
2.DEN Chloumek – Seč – Oheb (14 km)
Ráno kolem osmé hodiny odcházíme bez snídaně z Chloumku. Snídani vaříme asi o 3km dál v lese. Pavel uvařil kafe, bohužel žádnej „Vašut“, ale docela hnusná břečka.
Po snídani pokračujeme dále lesem a vyprávíme si různé reklamy z televize. Vidíme barevné lesy, borůvčí (co by jsme za to před rokem dali).
Na mýtince za poledního východu slunce
V Klokočově jsme si koupili pivo a David samozřejmě slané tyčky. Docházíme do Klokočovské Lhotky, kde se odpojujeme od značky a putujeme podél pobřeží Sečské přehrady. Vody je tam málo a navíc je dost zelená. Zprvu jsme chtěli přehradu přeplavat na Peťově vojenském nafukovacím spacáku, ale on se bál, že bychom narazili do nějaké loďky a potopili se. O kus dál kupuje David rohlíky. Cesta začíná být peklem. Procházíme mezi stany a ležícími lidmi. Uvědomili jsme si, že nemáme chleba, a nemůžeme ho nikde sehnat. Sedíme na pumpě u hotelu a píšeme pohledy. Zkusili jsme napsat i na pivní tácek (ten však nedošel). David a já jdeme pro chleba do hotelu. Dvě pracující děvy nám však nabídly jen gumový rohlíky. Pavel s Peťou, kteří šli pro vodu byli úspěšnější.
Pro chleba jsme se vrátili o pár set metrů zpět. Nakonec jsme ho museli koupit u „chleboróma“ (rómský prodejce pečiva), který si účtoval za den starej krajíc chleba 1Kčs. Nás pak přišel chleba na 15Kčs. Cestou na zříceninu hradu Oheb jsme si našli místo, kde se budeme druhý den koupat. Přicházíme na hráz Seče. Na její levé straně je už skoro neviditelná zřícenina hradu Vildštejn a na druhé straně je zřícenina hradu Oheb. Cestu k Ohebu jsme si chtěli zkrátit a proto i přes zákaz přelézáme mříže. Přešli jsme kus poloostrova a chtěli stoupat strmým kopcem vzhůru k hradu. Skály však padaly až do vody a my se potřebovali dostat ještě kousek dál po břehu, kde už bylo jenom hrubé kamení. Náhodou kolem plula dvě děvčata na kánoi, a když viděla, jak nešťastně koukáme na skálu, připlula k nám. Teď však pro nás nastalo zděšení, obě totiž mluvili anglicky. David se ale nenechal zaskočit, zeptal se: „Do you speak english?“ A zrovna na něj jsme v tomto spoléhali. Po chvilce mimického domlouvání jsme se dohodli, že Pavel a já, jakožto zkušení vodáci usedneme do kánoe a převezeme naše věci na místo určení. Já jako háček a Pavel jako zadák. Zprvu jsme nebyli moc sehraní, ale pak to přišlo a mohli jsme si dovolit jet i pozadu. Pak jsme se vrátili pro Davida a Peťu. Když jsme pro ně přijeli, David se snažil domluvit alespoň německy, ale zmohl se jen na: “ein“. Pak jsme převezli ty dva a naše „Angličanky“ za námi doplavali. Rozloučili jsme se dle našich možností a šlapali do kopce. Na hradě jsme hledali nějaké místo na spaní. Vybrali jsme si místo pod skalním převisem. Začali jsme vařit šoulet (židovské jídlo). Nechutnalo nám to a bylo to poprvé (kromě vepřovek od Davida) co jsme jídlo vyhodili. Snažíme se zdolat převis nad námi, ale když jsem na něm uvízl, jdeme se raději koupat na místo, kde jsme kecali s „Angličankami“. Peťa a David (s hmoždinkou v uchu) plavali až na druhý břeh.
Já s Pavlem jsme to obrátili už v půlce (naplavali jsme se v životě až až). Když jsme se vrátili k hradu, našel jsem na zbytku hradní věže travnaté místo, jako stvořené pro nocleh. Ihned jsme se přestěhovali. Později jsme toto místo vyhlásili za nejlepší bivak. David s Pavlem pořád (a snad ještě dnes) vzpomínají na ten otřesný rozhovor s „Angličankami“ a dlouho do noci nemůžou usnout.
3.DEN Oheb – Hedvikov – Třemošnice (11 km)
Ráno se nám nechce vstávat. Až kolem desáté hodiny odcházíme od zříceniny. Tentokrát jdeme po silnici. K našemu překvapení to bylo kratší a lehčí než včerejší cesta k hradu. Počasí je skvělé. Jdeme se hned koupat. Dnes nemáme v plánu ujít moc kilometrů a tak se chceme u vody válet dlouho. Já s Peťou jsme to ale nemohli na slunci už vydržet a tak jdeme na pivo. Když jsme po hodině a půl přišli, leželi už kousek vedle nás čtyři děvy. Dívali se na nás všelijak. David, Peťa a Pavel plavou k bóji. Po chvíli k nim připlavali polské dívky nevalného vzezření a dali se s nimi do řeči. Opalujeme se do odpoledne (to kluci ještě netuší jaké následky z opalování si odnesou). Kolem čtvrté balíme a vyrážíme do Železných hor. Moc se nám tamní lesy nelíbí, rostou zde samé listnaté stromy. Navíc Peťovi praskl popruh na jeho baťohu od tatínka vojáka a tak do něj vztekle kope. Začalo se stmívat a my se dostáváme k továrně, která leží kousek před Třemošnicí. Působí na nás děsuplně. Zpola rozbořená, zarostlá listnatými stromy. Člověk by nevěřil, že se v téhle továrně ještě pracuje. U cesty je odporná socha dvou ještě odpornějších slévačů s hranatejma prdelema.
V Třemošnici si kupujeme pivo a já s Davidem se vydáváme hledat nocleh. Pavel s Peťou na nás čekají před hotelem. Oba dva mají asi 60% těla spáleného od slunce a nemůžou chodit, navíc začíná pršet. Jdeme spát na staveniště. Já s Pavlem vytahujeme naše igelitové „žďáráky“ a Peťa s Davidem spí pod svým černým igelitem. Kromě Pavla (bolí ho jeho spáleniny) všichni usínáme.
4.DEN Třemošnice – Podhradí – Lichnice (6 km)
Ráno nás budí stavební stroje jezdící po staveništi. Opět prší a my se po rychlé snídani jdeme schovat do hotelu. Asi do 11.00 hod sedíme na schodech hotelu a čteme deník Prostor. Přestává pršet a my se vydáváme na cestu. Prošli jsme opět kolem šílené továrny a jdeme lesem. Diskutujeme o všem možném a přicházíme na silnici, ze které vidíme skvělou zříceninu hradu na travnatém kopci. Ihned jsme se rozhodli, že tam strávíme noc.
Cestou k zřícenině trháme jablka a cpeme je do baťohů. Přicházíme k zřícenině hradu Lichnice a jako nocleh jsme si vybrali travnatý plácek před vstupní branou. Sundali jsme baťohy a i přes zákaz vstupu jsme začali s prohlídkou. Potom jsme šli odpočívat.
Prohlídka zříceniny Lichnice (Peťa, Pavel, Tomáš)
Peťa spal a my jsme si četli noviny. Jídla k večeři jsme měli málo, hlavně chleba a tak jsme si ho museli rozdělit. Pomocí sirek jsme losovali o jednotlivé díly a já vyhrál ten nejmenší. V místě našeho noclehu vál příjemný osvěžující vítr, ale v noci jsme nemohli já s Pavlem vůbec spát, protože terén byl dost nerovný.
5.DEN Lichnice – Vápenný podol – Pohled (10 km)
Ráno pro nás bylo veselé. David se totiž probudil s obřím okem. Kousl ho do něj asi v noci komár. Pavel a já jsme si toho všimli hned, ale Peťa to zjistil až kolem oběda. Dopoledne jsem šel s Peťou koupit do Podhradí jídlo a když jsme se vrátili, stáli u hradu turisté z Francie, hulákali tam a lezli po vratech u brány. Všichni čtyři jsme z toho byli rozladění. Odcházíme. Při cestě z Podhradí trháme hrušky, procházíme Starým Dvorem a potom jdeme dlouhou dobu polem. Zastavujeme se až u velkého kamene, u kterého se také fotíme.
David se svým obřím okem
Přecházíme silnici a vcházíme do lesa. Cestou nás Pavel poučuje o různých dezénech pneumatik (je čerstvým držitelem řidičáku). Docházíme do Vápenného Podolu, kde by mělo být koupaliště. Bloudíme po vesnici a hledáme ho. David s Pavlem jdou do hospody pro vodu, ale sehnali jí až u hydrantu. Za hospodou našli koupaliště. Podobalo se rosolovitému kvádru zelené barvy u Peťi doma na skříni (on tomu říká akvárium). Ve vsi jsou všechny obchody zavřené a tak losujeme, kdo půjde do 5km vzdálené vesnice pro chleba. Opět „vítězím“ já a jde se mnou ještě Peťa. Ještě jsme se zeptali, kde najdeme koupaliště. Když tam dorážíme, Peťa a já pokračujeme dále v cestě pro chleba. Jdeme po silnici a stopujeme auta. Necelý kilometr před cílem nám zastavil pán v žigulíku, který nás dovezl až před obchod. Peťa mu za to při vystupování ulomil kličku u dveří. V obchodě jsme koupili poslední půlku chleba a jdeme pěšky zpět. Máme takový hlad, že nás napadlo chleba sníst a klukům říct, že jsme žádný nesehnali. Když jsme dorazili ke koupališti, tak jsme se šli hned koupat a pak vyrážíme dál na Citkov. Před Citkovem máme v plánu strávit noc. Místo na spaní jsme si moc vybírat nemohli a tak jsme se utábořili kousek za vsí na rozcestí v lese. Rozděláváme oheň a vaříme, ale začal nám hořet velký pařez, který Pavel naštěstí uhasil. Pojedli jsme Peťovu skvělou konzervu a šli spát.
6.DEN Pohled – Havlíčkův Brod – Štoky (14 km)
Ráno nás vzbudili nějací strejdové, co vedle řezali dřevo. Během chvíle jsme připraveni k odchodu. Pokračujeme dále lesem, ale po chvíli ztrácíme značku. Musíme se vrátit než nějakou zase najdeme. Pak docházíme do Mladoňovic, kde sháníme vodu. Za Peťovi peníze kupujeme jídlo.
Všimli jsme si i uzenin, ale hned jsme věděli, že nejsou z Kostelce, vypadali totiž hrozně. Potom jsme odpočívali pod stromem a trhali z něj hrušky. Máme ještě v plánu jít na zříceninu hradu Rabštejn. Před Rabštejnem zastavujeme u kilometrovníku, odpočíváme a dojídáme poslední zbytky zásob. Zpočátku jsme se zde chtěli utábořit, ale pak nás napadla opravdu skvělá myšlenka. Dojdeme do Chrudimi, z Chrudimi pojedeme vlakem do H. Brodu (tam posadíme Peťu na vlak směr Jihlava) a sami budeme pokračovat do Jihlavy pěšky. Peťu totiž postihla krize, která dosáhla zrovna nejtěžšího stádia a projevovala se děsivě (byl v takové zvláštní křeči, zjevně fyzicky vyčerpán).
Peťovi ubývají síly
Nechali jsme ho zatím odpočívat a vydali se ke zřícenině. Hrad byl skoro celý zbořený. Když jsme se vrátili, Peťa se stěží zvedá a my odcházíme směrem na Chrudim. Kromě toho, že Peťa nestačil našemu tempu a snažil se nás zpomalit občasným zachroptěním se až do Chrudimi nic zvláštního nestalo. Na nádraží jsme koupili lístky a čekali na odjezd. Ve vlaku se nám Pavel svěřil, že půjde na „vejšku“. A to nám před prázdninami říkal, že už studovat nebude. V. H. Brodě jsme posadili Peťu na vlak a sami se šli flákat po městě. V potravinách nás upoutala pěkná prodavačka a tak jsme si koupili alespoň rohlíky. Pak pomalu vyrážíme do Jihlavy. Kousek za restaurací Selská jizba si na odbočce z hlavní silnice vaříme večeři. Jsme středem pozornosti všech kolemjedoucích řidičů. Převlékli jsme se do světlého oblečení (aby nás bylo lépe vidět) a vydali se po silnici na Jihlavu. Cesta za tmy ubíhá dobře a kousek před Štokama sedíme na svodidlech a Pavel nám ukazuje souhvězdí Kasiopea.
7.DEN Štoky – Pávov – Jihlava (26 km)
Ve Štokách nás zastavil slovenský řidič a ptal se, zda jede dobře na Jihlavu. Chtěl nás svézt, ale my jsme ho odmítli. Když jsme došli k Pávovskému koupališti, tak jsme se chtěli vykoupat. Plot se nám ale přelézat nechtělo a tak jenom sedíme na silnici a odpočíváme. Chtělo se nám spát a tak vyrážíme dál, náš cíl je PKO v Jihlavě. Cestou přes „vlakáč“ trháme opět jabka. Kolem druhé ranní dorážíme na „Pekáč“. Ihned vyndáváme spacáky a za zvuků divoké zvěře z vedlejší ZOO usínáme na pódiu. Ráno nás vzbudili kolem chodící lidé.
Balíme a odcházíme na Březinky k Davidovi. Rodiče doma neměl a tak nám udělal snídani (francouzské chleby). Museli jsme uznat jeho částečné kuchařské kvality. Po snídani jsme se vydali za Peťou. Doufali jsme, že v pořádku dorazil domů. O to víc nás překvapilo že nám řekl, že mu nic není (???) a tak jsme se rozešli domů.
Tak se skončil náš druhý vandr.