Znojmo – Vranov nad Dyjí
19-21.5.2017
Sena kupka
Obdivujíc kupku sena
a kraťoučké zamyšlení,
leží na ní krásná žena,
pak kritické přiblížení.
Vyletěl si sopel alergika,
navždy tvoje tělo nosí cejch,
popotahuje, chrchlá, vzlyká,
v kraji rozezněl se mocný kejch.
A zase jdeme všichni…
Pátek, Znojmo-Havraníky, 12 km
Peťa přijíždí ve 14,50 k Tomášovi, kam už míří i David se mnou na palubě citrónu. V 15,00 hod středoevropského času všichni usedáme do Peťovy stříbrné rakety a vyrážíme přes dvě podnebná pásma do Znojma.
Auto parkujeme před nádražím a počkáme asi 15 minut než se Tomáš přezuje ze svých gumových bačkůrek do tvrďáckých pohorek. David zorientuje mobilní mapu a vyrážíme do ruchu vyhřátých, pátečních ulic. Počasí je vskutku ukázkové a jižní svah města nad Dyjí nám navozuje pocit, že se nacházíme v Chorvatsku. Já z Vysočiny, který spoustu měsíců neviděl slunce, jsem jako hypnotizovaný. Mám lehce přivřené oči, jelikož mi do nich přímo svítí Slunce výkonem 4×1026W. Peťa vytahuje brýle Belmondovky ze sedmdesátých let a chrání si pro malíře nejdůležitější smysl. Zažívám nirvánu ze slunečního ozáření, která je mnohonásobně silnější než všechny doposud známé drogy světa. Jako ve snu proplouvám kamennými uličkami a nevnímám ruchy okolí. Jdu tunelem vstříc světlu. Tento nádherný pocit trvá nekonečně dlouho, existuji jen já, rozžhavené kameny a plazmová koule. V uších slyším jen tlukot vlastního srdce a občas v dálce nějaké nesmyslné slabiky-tan – hos – tan – hos – Hostan – Hostan … stojíme před restaurací U Obří Hlavy, David s Peťou vykřikují to slovo. Jdeme dovnitř a já se těším, až se zase někdy sjedu na slunečním paprsku.
Náš pivní plán, je propracovaný na celé tři dny dopředu do nejpodrobnějších detailů. Díky internetu máme místa, názvy a otevírací doby hospod a restaurací po cestě. Druhy piv ale na druhou stranu nezjišťujeme, jelikož tipování co se kde točí je veliká zábava, která bystří úsudek, mysl a všechny ostatní smysly obsažené v našich pozvolna přezrávajících tělech.
Času není nazbyt. Dáme po jedné jedenáctce a vyrážíme kolem muzea strojů, figurín na stromech přes most k rozcestníku. Zde si David zvolil žlutou značku podél přehrady. V plánu byla sice červená značka, ale byl jsem rád, že se aktivně účastní trasování a přijali jsme jeho volbu za vlastní. Leze se přes skalky lesem a rozhodně se nenudíme. Vyhlídka na Sealsfiedovým kameni je super. Dále pokračujeme po zelené do Popic. Tady se vedení naší družiny ujímá majitel Belmondových brýlí. Jeho kamarád Hanz totiž bydlí v nedalekých Havraníkách( kde bychom chtěli přespat )a přijde za námi do hospody. Před cílovou vesnicí ještě povečeříme u vinohradu výtečné karboše Davidovy maminky a papriky, které měli pálit, a zase nepálili.
V hospůdce Podyjí je Hostan 11° ( Tomáš a já 3x, David 4x, Peťa 5x). Sedíme na zahrádce. Přijde Hanz a po chvíli jeho kamarádka Míša. Asi po 10 hod. nás číšnice zkasíruje a zamkne hospodu. Akorát prý máme zavřít slunečníky. Takže přijímáme Hanzovu nabídku na Bernarda (Peťa měl dva)u něj na dvoře. Poklábosíme asi do půlnoci. A přesuneme se za vesnici k bunkru na předem vyhlídnutý plácek k noclehu. Moji nabídku nekontrolovatelného nočního žraní sušenek všichni odmítli (nevím co by chtěli-snad polštářovou bitvu), tak v 0,30 usínám. Noc je teplá, ale větrem neustále mlátící igelit a do taktu chrápající Peťa, ruší klid vesnice.
Sobota, Havraníky-Čížov, (To, Pa-22km, Da, Pe-18km)
No, to je teda zase ráno, napadlo po rozlepení oka ve spacáku jednoho větrného a zataženého dne, vandráka. Zatrolené počasí, čerchmanský vítr, mumlá si pod řídkými vousy, když vysoukává hlavu z mumie. A hle, kdopak to není ten mrzout, co vstává levou nohou napřed a hartusí – on to je já.
Rychle balíme a snažíme se uniknout z dosahu větru. Bágly necháme pod stromem a jdeme do vsi k místnímu rákoskovi pro teplé křupavé rohlíčky, které si pro změnu vysnil přes noc Tomáš. Prodavač se nenechá rušit při svém sledování Čínského akčního filmu a my nakoupíme 10 rohlíků a nezdravě smýšlející kamarádi ještě přihodí několik sladkých limonádek v plastu. Posnídáme později až někde v závětří.
Přejdeme Havranické vřesoviště a u studánky U Tří lip rozložíme snídani. Salám turista a paštika se snoubí v nebývale lahodném chuťovém oblouku s křupavými rohlíčky lokálního pekaře. A když si po delikatesní krmi ještě Peťa s Tomášem po čistění zubů vypláchnou ústa vodou ze studánky obsahující koliformní bakterie, je možnost pokračovat v cestě po červené značce k pozůstatkům Judexova mlýna, bývalého hotelu Gruber a lanového mostu, pro maximálně 6 osob k vinohradům Pod Šobesem. Usuzuji, že vinice Šobes byla pro náš národ natolik důležitá, že arm. gen. Ludvík Krejčí v roce 1936 nechal kvůli obraně vinice kolem vinohradu vybudovat čtyři řopíky. Nebo aspoň tak si vysvětluji jejich přítomnost. My také uznáváme kvality místních odrůd a proto si ve stánku na vinici dáváme po sklence Tomáš Kerner, David Vellínské zelené, Peťa Modrý portugal (aby pozdravil dnu v palci) a já Tramín červený (Davidův oblíbený vtip-ale ono je bílé a já chtěl červené).
Trháčkem se vydrápeme na hřeben a první zónou NP Podyjí jdeme na vyhlídku Železné schody, jejíž název jsme moc nepochopili, jelikož tam žádné schody nebyly, natož železné. Další cesta lesem je trochu monotónní. Za zmínku stojí až rozcestí Příčky. Odtud se dá dojít slepou odbočkou v délce 2×1,5km ke zřícenině hradu Nový Hrádek. Tady David řekl, že takových kopců s hromádkou kamení a údajnou zříceninou jsme už viděli a že nestojí za to tam odbočovat. My jsme se ale s Tomášem nedali zviklat slovy toho rozkližovače kolektivů a se slovy „ Za půl hoďky jsme zpátky“ jsme zrychleným tempem vyrazili alespoň obhlídnout okolí hradeb. Když jsme přišli k zavřené bráně a pročítali na tabuli popis hradu a čas příští prohlídky, otevřela paní kastelánice a že můžeme jít za 40Kč na vyhlídkovou střechu, kde je zajímavost trojmeandří Dyje. Tak jsme tam vyběhli vše zdokumentovali a přesně za hodinu jsme se vrátili zpět na rozcestí ke kamarádům. Zde zatím vládla mrazivá atmosféra, jelikož i Peťa si nandal kapuci a oblékl bundu (a to je co říct, jelikož tak jako já si ujíždím na slunci, takovou měrou si Peťa ujíždí na mrazu, jeho hlava při podchlazení dostává temně fialovou barvu a on stále v kraťasích a tričku vykládá, že je v pohodě, představuji si, že jeho byt zdobí rampouchy, ve sprše má ledopád, v baru různé druhy chladící kapaliny a pouze pro bližší tělesný kontakt ho Míňa přemluví, aby na pět minut vyhřál ložnici do plusových hodnot Celsiova sloupce). Teď mě trochu napadá částečná podobnost našeho vander teamu s hlavními hrdiny pohádky o Slunečníkovi, Větrníkovi a Měsíčníkovi. Dejme tomu, že já mám rád slunce, tudíž jsem Slunečník, Peťa si libuje v chladu, tak je nejspíš Měsíčník a po tom, co s Davidem dělá čerstvý česnek v pokrmu není pochyb o tom kdo je Větrník. No a na Tomáše, jakožto hezouna a lamače dívčích srdcí zbývá princ Velen.
Takže ve stínu byla zima, ale poobědvali jsme zde masové kuličky s těstovinou a vepřovku. Přitom jsme zjistili, že David nemá lžíci a tak má trochu smůlu, ale Peťa jako kamarád mu ji občas půjčil.
Procházíme Lukovem a ve Stodole u Čabalů si konečně dáme místní Znojemské pivo 12°(Pe, Da, To 2x já 1x) a česnečku. Tady bych lehounce přibrzdil tok děje a menší vsuvkou bych chtěl naznačit můj a Tomášův souboj o to, kdo bude či nebude v současné době poslední v množství vypitých piv na vandru. První pozice jsou již několik let dány. Když nejede David, tak Peťa je neotřesitelným držitelem zlaté medaile. Pakliže David jede, je to o jejich momentální formě, dá se říct, že se spravedlivě střídají v čele nebo vandr končí nerozhodně. Ovšem na druhé straně závodního pole byla situace několik dlouhých desetiletí stejná. Byl jsem naprostý looser, niemand a outsider. Ovšem poté co Tomáš opustil svojí profesionální pivní kariéru a stal se pouhým pivním teoretikem, mi svitla naděje. Postupně se propadl ze svého dřívějšího neotřesitelného prvního místa na chvost, kde já dvacet let čekal na svoji příležitost, kdy nějakého nezdravého jedince či abstinenta přepiji. A to se poprvé stalo na loňském vandru. To byl pro mě pivní milník. Jakmile se tedy blíží další vandr, začíná mezi mnou a Tomášem mailová přestřelka siláckých výroků, kdo komu tentokrát nakope prdel, pokoří a přepije. Hanlivá slova na adresu protivníka létají optickou sítí, jako když se Kličko s Furym před zápasem přes média zesměšňují a zastrašují. Tady na konci žebříčku se odehrává ta pravá pivní bitva. S lítostí vám ovšem musím oznámit, že letos jsem obsadil poslední místo, neobhájil jsem loňskou bronzovou medaili, o jedno Znojemské Pivo za Tomášem, který si své třetí místo náležitě užil. Myslím, že ho doma Kateřina pochválila a připravila mu náležitou odměnu. Peťa a David měli stejný počet 13 kousků, protože David mocným finišem v neděli, kdy Peťa mohl pít jen nealko, dotáhl ztrátu z předchozích dnů.
Přicházíme na rozcestí Pod Čížovem. Zde si zajdeme do vesnice Čížov na prohlídku pohraničních zátarasů a strážní věže. Dále je k vidění výstava nerostů a hornin z okolí pod širým nebem a dále hostinec U Švestků. Zde si dáme dršťkovku, bramboračku a nějakého Hostana a v 19,00 nás číšnice vyhodí, zamkne a odejde. My se přesuneme na rozcestí Na Keplech, kde je nádherné zastřešené posezení. Hodláme zde přenocovat, jelikož dle předpovědi má v noci pršet. Povečeříme 3x sledí filety s cibulí a 1x rybičky v tomatě. Rozmyslíme, jak se poskládáme po zemi no a Peťa spí na sedátku přišroubovaném u stěny. Ve 21,00 Peťa zařezává a my o půl hodiny později. A ono opravdu pršelo.
Neděle , Čížov – Vranov nad Dyjí, (Pa, To-13,5km Da, Pe-12,5)
Vstáváme dříve a ihned po sbalení báglů snídáme 3x nekonečnou nudli , odporného Matěje a mizerné krůtí maso s vejci, snad jedině Peťův turista (salám) byl v poho. Původní trasu jsme lehce upravili a jdeme po zelené značce do Hardeggu. Cestou kolem Dyje jsou vyhlídky na hrad. Projdeme kolem bývalé celnice přes most a jsme v Rakousku. Podíváme se po vesnici a ke hradu. Je to paráda, mám trochu trudomyslnou náladu, když porovnávám, jak to vypadá tady a u nás. No tak snad za padesát let to bude stejné, a nebo spíš nikdy. Zpátky jdeme po modré a cestou je odbočka na Hardeggskou vyhlídku. Peťa s Davidem nejdou, ale my si to nenecháme ujít. Je to paráda, rozhodně to stálo za to.
Od dalšího rozcestí pokračujeme po červené mezi skalkami , kolem mloka až na Ledové sluje, kde je vyhlídka. Sejdeme z hřebenu k řece, uvaříme lečo, docpeme se sušenkami a přicházíme pod zámkem na městečko Vranova nad Dyjí. Autobus do Znojma, kde máme auto, nám jede ve 14,16. Máme hodinku čas, tak jí pročekáme na zahrádce Hotelu Pod zámkem. Peťa chudák vypije litr žluté Zulu limonády a my si dáme Starobrno, které taky neurazí, jak moudře pronesl David. Cesta v autobusu proběhla bez komplikací a autem jakbysmet.
Vandr to byl vskutku vydařený, snoubí ve mně pocit spokojenosti, že jsme jeli v plném počtu s pocitem lehkého zklamání, že jsme ušli nejmíň kilometrů za posledních 10 let. Dále jsme pořád jen žrali, což je asi dáno tím, že jsme měli víc času. Ale nebudu si hrát na tvrďáka, Dáda Patrasová přece taky zpívá – My jsme kamarádi, parta výborná…
Nejhorší co se tedy na vandru událo bylo, že Peťa táhl tři konzervy mexického kuřete zbytečně na zádech celý vandr, jelikož ty už jsme opravdu nedokázali sníst, jo to je opravdový pechvogel.
Zapsal Pavel