4.5.-6.5. 2001
MORAVSKÝ KRAS
(vandr č.13 )
Výbava: fotoaparát black and white, fotoaparát colour, mobilní telefon Bosch, Nokia
Účastníci: Tomáš-workoholic-změna
Pavel-diareaman
Peťa-pohoda
David-kronikář
1.DEN Adamov-Rudice
Je pátek, 4.května. Celý nedočkavý vyrážím v 11.15hod k Peťovi. Je trochu překvapen, čekal mně až za hodinu!? (Domlouvali jsme se den před tím). Peťa mi ještě ukáže česnekovej salám, kterej prý tentokrát není přeschlý a vyrážíme pěšky na Kozlovku. Na Kozlovce si dávám pivo, Peťa točenou limošku, která jenom zasyčí na Peťových, alkoholem vyprahlých sliznicích. Přichází Tomáš a ihned kontroluje náš konzumační lístek. Peťa zbaběle vydává limču za malé pivo s výmluvou, že měl takovou žízeň, že nemohl čekat na natočení velkého piva. Uvádím věc na pravou míru, což Tomáše opravdu pohorší.
Tomáš zajásá, protože zjistil, že mám s sebou telefon a ví, že letos nebude na Pavla sám. Ve 12.40hod odcházím koupit lístky a pokladní se ptá, zda-li nás není o 2 víc, že bychom měli slevu. Vybavím si naše postavy (vyjma Pavla) a říkám si, že už takhle nás jede o 3 víc. Nicméně s jizdenkami v ruce začínám věřit, že se mi tentokrát podaří odjet. Ve 12.50hod přichází Pavel přímo z práce a kouká se trochu udiveně. Tomáš s pivem v ruce mu vysvětluje, že odjíždíme z 1.nástupiště, takže času dost. Vlak je sice bez označení, ale podle lidí usuzuji, že je to ten správnej. Sedáme si a Tomášovi zvoní mobilní telefon. Pavel se zvedá a chystá se vystoupit, ale vlak už jede a musí tak jet s námi. Cesta je příjemná, rozdělujeme si karbenátky, chleba a okurky. Odpovídám po pravdě, co si vezu za hygienu. Ručník je rozesmívá, kartáček a zubní pastu přecházejí pohrdavým úsměvem, tekuté mýdlo jim vyráží dech a můj trumf-zubní nit, nekomentují, protože ani jeden neví co to je, jak a proč se používá. Tomášovi dost často zvoní telefon (do Brna asi 17x-to je pravda!!!) a už rozvezl asi 128 tun čajovek a párků. Pavel by ho nejraději poslal do jiného vagonu. Peťa bohužel neusíná, zato
Tomáš si mezi hovory lehce klimbne. Moc inteligentně při tom nevypadá, ale foťák má on. Nabíráme zpoždění, které zapříčinilo, že se míjíme se spojením do Adamova. Nahlížíme do mnou (sebekritika) vyhledaného spojení a zjišťujeme, že máme asi hodinu čas do dalšího vlaku. Peťa s Pavlem odcházejí koupit pivo.
Tomáš si chce odskočit do centra, kouknout se po svatebním obleku, ale raději si dává pivo. Najednou, zcela nečekaně, už po 20 min., oznamují, že za 5 min. odjíždí vlak naším směrem. Nerozumíme zcela dobře a tak čekáme na další kolo huhňání. To už je odjezd za 2 minuty. Pavel nadává mně a internetu (sebekritika) a rychlejším klusem až sprintem odbíháme hledat naše nástupiště. Vlak nacházíme, skáčeme do něj ještě stojícího. Za 30 vteřin se dveře zavírají a nám začíná být opravdu velké teplo. Stojíme na plošině u dveří, kde není otvírací okno. Jsme rozehřátí během a ve vlaku je asi 35°C. Potíme se jako bejci (kromě Pavla, protože hubeňouři se nepotí). Vystupujeme ve stanici Adamov-zastávka, kde to vypadá jako epicentrum jaderného výbuchu a chlév dohromady. Pavel kupodivu nachází jízdní řád a 40m!!! si pamatuje 3 časy!!! odjezdů zpět do Brna. Každý si máme pamatovat 1 odjezd. Tomášovi se zdá přidělený čas příliš složitý na zapamatování a snaží se jej vyměnit s Peťovým. Ten však neustupuje a jak později zjišťujeme, udělal velmi dobře. Procházíme Adamovem, bohužel zrovna částí, kde není žádná hospoda. I Pavel říká, že po cestě vlakem si jedno pivo zasloužíme. Za cedulí Adamov lehce tápeme, ale aktivní důchodce-cyklista (ortézy má na obou kolenou) se k nám sám od sebe žene a po zjištění našeho směru nás navádí. Asi to byl hráč pokeru, protože nedal ani hnutím brvy najevo co nás čeká. Opouštíme asfaltku a začínáme stoupat po sice pěkné, ale pekelně stoupající cestě.
Kam???
Všichni funíme, Tomáš do toho telefonuje. Je přítomen syndrom už, už. Už si myslím, že je konec stoupání a když vylezeme na horizont, cesta dál stoupá k dalšímu horizontu, kde se opakuje už, už. Přicházíme k 1. Záchytnému bodu-studánce U srnce, kde se rekreuje rodinka s dětmi a kočárkem. Trochu nám bere dech, ale utěšujeme se, že jdou z druhé strany, kam se asi dá přijet autem. Už to vypadá, že se ani neošplouchnem, ale Pavel zrazu odchází do lesa hledat vykotlaný pařez s něčím bílým v ruce. A tak máme 10 min pauzu. Obtěžuje nás hmyz, tak se zvedáme. Cesta už je skorem rovná, za 30 min stojíme u pomníku K.H.Máchy. Peťa se rozhlíží po krajině a hodnotí jinak skvělý pohled, jako skoro kýč. Fotíme se. Každý u jiné strany památníku, který má 4 strany a my jsme 4. (Na Šumavě měl 3 a byli jsme 3).
Studánka U srnce
Tomáši, Peťo, Pavle, Davide a Jarmilo!
Tomáši, Peťo, Pavle, Davide a Jarmilo!
Tomáši, Peťo, Pavle, Davide a Jarmilo!
Tomáši, Peťo, Pavle, Davide a Jarmilo!
Po dostatečném pokochání jdeme dál. Míjíme odbočku k památníku K.Liebicha, vede totiž někam prudce dolů. Odmítám Tomášovu nabídku, že jestli ten památník chci vidět, že mi tam dolů hodí spacák, abych měl důvod k sestupu dolů. Jdeme teď pro změnu z kopce. Prohlížíme památník jakéhosi německého lesníka. Paradoxně stojí na místě s výhledem na velikou mýtinu asi po polomu. Opouštíme les a jdeme po asfaltce. Pavel se neustále rozhlíží a hledá trochu soukromí. Ale jdeme právě kolem jetelového pole, kde se holá prdel těžko maskuje. Obcházíme pilu, což nás skrze Pavla a mne přivádí k hovoru o našich pracovních poměrech. Vcházíme opět do lesa. Pavel shazuje batoh a utíká do lesa hledat úlevu. Jestli to takhle půjde dál, neujdeme ani 2km za hodinu. Rozcestník nám oznamuje, že nám zbývají 2km do vesnice, kde máme v plánu něco popít a spát. Na 100m míjíme 3 odbočky k památníkům. Asi dávaly na pozemky pro ně slevy. Mírně stoupáme, lehce krápe a cesta se vleče. Jediným zpestřením je Peťa, který se málem vykoupe v koleji od traktoru a cyklista, který jede proti nám, tažený psem. Uhýbáme mu a on v domnění, že se bojíme jeho vořecha nás uklidňuje, že je hodnej. Pavel mu však kazí radost, neboť mu v rychlosti vysvětluje, že uhýbáme proto, aby si nerozbil hubu. Ještě s vesnicí Rudice na dohled večeříme. Pavel suchý rohlíky (dal by si i hořký čaj). My tři chleba, uzené maso s vejci, česnekový salám (ten já ne), kvalitní hermelín, krůtu s vejci a cibuli. Během jídla trošku prší.
Ve 13hodin od Peťovi hlavy sněhová vločka
Balíme se a já nesu odpadky, kterých se zbavuji až po 3 hodinách. Vcházíme do Rudic. Koukáme do staré pískovny, kterou místní pomalu zavážejí botelem. Poprvé uvidíme TV vysílač Kojál, který nás bude provázet po celou dobu vandru. Tomáš nám dává lekci pivologie. To jako, v který jsme oblasti podle točených piv a jejich srovnání se zbytkem světa a jaké pivo můžeme očekávat. Když uzříme knajpu, Tomáš se upřímně plácá do čela a nadává si, jak mohl zapomenout na pivovar Černá Hora. Stojíme před hospodou a všechny blokuju, protože mám špatné tušení a vůbec se mi nechce dovnitř. Pro můj klid jdou malý a velký muž osondovat situaci. Vrací se s tím, že je míst dost a místní neprojevují nelibost. Už sedíme 20min a hospodskej si nás ani nevšiml. K pípě si chodí lidi pro pivo, takže nevíme, zda to není samoobsluha, ale to by nám snad už někdo řekl. Pro jistotu se ještě kamarádů ptám, zda slušně pozdravili, když vcházeli. Bavíme se prohlížením ubrusu s různými postavičkami, které všechny mají rády pivo. Pavel si čte mapu a dává nám hádat, kolik měří Kojál. Všichni se poté divíme výšce 320m! Tomášovi po 30min dochází trpělivost a chce odejít bez napití piva! S tím ovšem nesouhlasím já, protože si nedovedu představit náš potupný a ostudný pochod mezi stoly s místními pivaři. Asi by se nám smáli ještě 14dnů. Ale asi jsme prošli testem otrlosti a pán pípy si přichází pro objednávku 3piv a jedný, žlutý vody pro průjmového muže. Tomáš si svý pivo rychle vypije a dalších 10min jenom žíznivě kouká Peťovi a mně do krku. Hospodskej se už asi zahřál do provozní teploty a obsluha je už svižnější. Začíná se nám v hospodě líbit a Pavel má s námi pivaři svatou trpělivost. Tomáš ho po každém svém pivu přemlouvá, ať se zkusí léčit pivem, ale ten se dál drží limonády. Peťa mu radí zkusit vypít panáka rumu s pepřem. Jemu to prý pomohlo, jenom pro změnu 2dny zvracel. Pavel při pohledu na hospodskýho poznamenává, že je jak boží mlýny. Nosí pivo pomalu, ale pořád. Tak jsme si řekli, že už je jedno, jestli budeme hledat nocleh v 22.00 nebo v 23.00hod a sedíme dál. Po několika oddáleních odchodu se chvíli po 23.00hod zvedáme a odcházíme hledat nocleh.
jízdenka
Fouká dost vítr a blejská se. Peťovi se jde velmi těžko, až zastavuje úplně. Následující akci a její popis vynechávám záměrně. S Peťou si není radno zahrávat. Už jak se rozčílil po vyfocení (maskovali jsme to, řvouc, že zrovna nedaleko uhodil blesk) stačí ke ztrátě odvahy. Aneb nedráždi Peťu bosým foťákem, když má Peťu v rozkroku. Jeho reakci bych přirovnal k tomu, když jsme mu nevěřili, že viděl jít koně čůrat do pisoáru. Jdeme po okresce mezi polema a hledáme vhodné místo. Začíná pršet, prcháme se schovat do křoví, ale když Pavel rozsvítí baterku a uvidíme ten bordel, raději jdeme v dešti dál.
Počkejte na mně, jen se upravím.
Déšť na štěstí slábne až konečně přestává. Asi po 2km opouštíme silnici a přicházíme na místo bývalého Konrádova dvora. Zde se asi 10min , které ze dvou míst je pro nocleh lepší. Rozhoduje Pavlova fóbie z klíšťat a vyhrává jeho flek. Vybalujeme, uleháme a Tomáš rozděluje večeři do spacáku (opak snídaně do postele), Peťův lunch s chlebem. Usínáme všichni asi ihned. To je kolem půlnoci. Něco na mne bubnuje, ale nevím co to je a je mi to jedno. V 00.40hod nás Pavel budí a přendaváme igelit zpod karimatek na hlavy. Moje krosna a Peťa se už pod igelit nevešli (po pravdě Peťa se vešel, ale brzy se vykulil a již tradičně mu bylo jedno, že na něj prší). Přestává pršet, odhazujem igelit. Začíná pršet, natahujeme igelit. Přestává pršet, odhazujem igelit. Začíná pršet, natahujeme igelit.
Klasika a tradice. Patří to k tomu všemu jako Peťa a spánek.
Pozoruji Pavla, jak se snaží vytvořit podpůrnou konstrukci z ruky a láhve s vodou. Přestává pršet a až do rána máme klid.
2.DEN Rudice-Ostrov
Vnoci je podle bi-teploměru 15 °C. Vstáváme (na můj vkus trochu pozdě). Dáváme lehce posušit věci, konáme hygienu, Pavel se opět vytrácí neznámo kam. Půjčuji Pavlovi a Tomášovi zubní pastu, oni si ji zásadně neberou. Vaříme nekonečnou nudli. Co zbylo, když se peťovy podařilo rozsypat obsah jednoho sáčku na zem a opékáme lunch.
Tomáš a Peťa májí zdravou každý jenom jednu ruku
V 10.00hod vyrážíme směr Moravský kras. Na obzoru je vysílač Kojál. Peťa neví, kolik měří!!! Plete se asi o 100m. Ve Vilémovicích je otevřen armádní výprodej, kam posíláme Tomáše, aby si koupil nové maskovací kalhoty. V těch co má na sobě, vypadá jako urvanej z řetězu a ještě budí pohoršení u žen. Jdeme kolem potravin, ale zavřeli nám před nosem.
Posloucháme Eso z nedalekého domku
Sestupujeme zprudka do Suchého žlebu a začíná být na co koukat. Tomáš si chce vyfotit Čertův most a proto během vyráží i přes zákaz výstupu do stráně. Vrací se už pomaleji, vyčerpán, říkajíc, že zezdola to bylo lepší.
Pod Čertovým mostem (foto Čertova mostu je uloženo v archivu jako zvlášť vzácný dokument)
Míjíme Kateřinskou jeskyni, kde se podivujeme, proč tolik medvědů naskákalo do jedný díry. Přicházíme k hlavní pokladně Moravského krasu, kde si kupujeme sladké globální limonády z automatu. Sedáme, popíjíme a dohadujeme se, jestli půjdeme na prohlídku některé jeskyně. Vybíráme si punkevní jeskyni, která má však, jak vzápětí zjišťuje Pavel volná místa až ve 14.00hod. Tak dlouho čekat nemůžeme, máme před sebou ještě mnoho km.
Sprostá jeskyně
Jdeme po silnici, kolem teče Punkva a jezdí eko vláček s výletníky z ciziny. Přicházíme před vchod do Punkevní jeskyně a opět si sedáme. Peťa s Pavlem jdou okouknout suvenýry. Když se vrací, Tomáš a já se zvedáme a chceme pokračovat v chůzi. Ty si však nečekaně a beze slova sedají, Pavel mlčky vytahuje nějakej papír a podává nám ho. Asi nějakej recept na Pavlovu zácpu, myslím si. Ale je to vstupenka pro 4 osoby se začátkem prohlídky za 20min. Tancujeme s Tomášem radostný kvapík a říkáme, jak nás ti dva šprýmaři vypekli. Vstupné je sice darda, ale víme, že to bude za to stát. Dokonce ani Tomáš to nepřepočítává na piva.
Dva vtipálci v akci
VSTUPENKA
Prohlídka je příjemná, děsíme se skály nad námi a hloubky vody pod námi. Pak náhle při čekání na naší loďku, Tomáš do posvátného ticha jeskyně pronáší „Tak a teď musíme ztopořit“ Překvapeně se na něj otáčíme (zatímco ostatní návštěvníci od nás ustupují) a říkám „myslíš jako zabrat“, aby si lidi nemysleli, že jsme parta uchyláků na výletě. Peťa se ještě stihne pohoršit nad výkladem puštěným z kazety, přetrpíme fórky převozníka, již minimálně 20 let stejné a jsme venku, v dusnu a horku. Vyzvedáváme bágle a svižně jdeme dál. Procházíme kolem nástupiště lanovky na vrchol Macochy. Není mi dovoleno se svézt, proto na oplátku nasazuji ostré tempo. Jdeme Pustým žlebem a z obou stran nás míjejí cyklisti.
Tomáš předvádí, co se naučil na vojně (kromě narážení do zdí). Kompletní převlečení oděvu za chůze. Moc mu to nejde, což dokazuje, že 1 rok ZVS je málo.
Průrva
Kdo z nich má větší pěsti
Přicházíme k vesnici Sloup. Už z dálky vidíme jeskyni Kůlna. Právě končí prohlídka a z jeskyně vychází výprava čítající 1 průvodce a 2 ženský a 1 dítě. U prodeje lístků si dáváme pivo a Pavel 0,5l limonády. Musím si zout boty a zkontrolovat stav chodidel a hlavně malíčků. Poprvé za tu spoustu vandrů mám nedobrý pocit z noh.
Vchod do Kůlny
Všude je plno horolezců, ať na zemi nebo na okolních skalách. Jednu horolezkyni okukujeme a říkáme si, že by nás všechny čtyři zflákala na jednu hromadu. Ze Sloupu do Šošůvky je kopec takřka kolmej. Asi v půlce stoupání vidíme maníka, kterej asi včera koupil chalupu a dnes začal s rekonstrukcí. Odhadujeme to na 20 let práce a 2,5 mil. korun. Procházíme Šošůvkou a za vsí shazujeme batohy na místě s výhledem do kraje. Obědváme 2x šproty s cibulí, Zličan a chleba. Na obzoru je Kojál. „Peťo, kolik měří? 319m“. Smůla, tak snad příště. Po jídle relaxujeme, já využívám pauzy k výměně spodního prádla, což vyprovokuje Tomáše a Pavla k debatě o rozdílech a výhodách trenek a slipů, ale už ne k vlastní akci. Při odchodu zjišťujeme, zda je blízký el. Ohradník v akci. Nikdo si nechce šáhnout první. Sahám si proto já a sděluji ostatním, že nikoliv. Stejně mi ale nikdo nevěří a raději si to sami neověří.
Bez komentáře
Peťa je smutný, protože neví, kolik měří Kojál.
Potkáváme studánku, kam asi teče voda z okolních polí a dvě cyklistky, ze kterých nelze spustit zrak. Nehezké, tučné, skoro identické a jenom v trenýrkách a v horním dílu plavek. Nám je trapno, ale ony se na nás zubí bez známek studu. Procházíme vesnicí Holštejn a navštěvujeme zříceninu stejného jména. Zastavujeme se u místa, kde se říčka Bílá voda ztrácí v zemi a které se zove Nová rasovna. Chceme si zkrátit cestu na asfaltku, proto překonáváme kluzkou úzkou pěšinku a 80cm širokou průrvu. Tam pak Pavel říká, že na tu asfaltku vůbec nejdeme a tak se vracíme zpátky. Pokračujeme teda dál po značce. Vidíme jak se z lesa asi 100m od nás vynořují jeskyňáři. Jeden z nich nasadí ostré tempo a dostane se mezi mne a zbytek výpravy, což jsem nezaregistroval. Vidím, že 2m za mnou si to štráduje absolutně zablácenej člověk a jediný co je z něho vidět, jsou neuvěřitelně modý oči. Úlekem takřka padám na prdel.
Až sem a pak zpátky
Jdeme lesem a okolo jsou v hojné míře různě velké prohlubně, tzv. závrty nebo propady. Vystoupáme kopec a cíl naší dnešní trasy je 1km dlouhej pohled. Zbytek cesty do Ostrova nám Pavel vypráví o našem bývalém spolužáku a jeho trávení volného času. Tomáš by mu jak řekl „nakopal prdel“. V Ostrově si spravedlivě rozdělujeme úkoly. P a P odkládají batohy a jdou hledat místo na nocleh a my dva jdem otestovat úroveň restaurace. Aspoň máme klid na zavolání domů a zjištění stavu hokejového utkání ČR-nevím kdo. Hoši se vracejí brzy s tím, že našli parádní flek. Přesouváme se do šenku, který se rychle zaplňuje. Paní hospodská je příjemná a hospoda tím pádem taky. Po jednom géčku přecházíme na Plzeň. Peťa s Tomášem si medí. Kolem 22.00hod platíme a jdeme bydlet. Místo na spaní je parádní, výhledem na údolí a jeskyni Balcarku (to zjišťujeme, ale až ráno). Vaříme polifku a dorážíme se chlebem. Při převlíkání do spacího musím své přátele požádat, že i přesto, že jsou mými přáteli, nohy jim smrdí jako cizejm a aby si teda laskavě vyměnili ponožky. Noc je klidná, neprší, i když vidíme blesky.
Chystání ke spánku a spaní.
Kašpárek, uchyl Peťa (odspodu)
3.DEN Ostrov-Blansko
Ráno vstáváme poprvé za ty roky podle mého gusta a po hygieně opouštíme tento ***** širák.
Sponsored by: Billa
Jdeme kolem větrného mlýna, který si musí Tomáš vyfotit. Osobně nejsem přítelem takovýchto fotek, ale tentokrát mlčím. Opět jsem za popeláře. Přes Ostrovskou plošinu se dostáváme na parkoviště v těsné blízkosti Macochy. V kiosku si dáváme 4x párek v hósce a 2x kofolu. Jsme 1. Zákazníky tohoto dne a tak místo uvítacího dárku, dostáváme rohlíky lehce namražené. Tomáš a já konce rohlíků zahazujem. P a P sní i kus ledu. Placené koukání do Macochy (1 mrknutí oka=5,-Kč) začíná až v 9.00hod, tak můžeme 5min mrkat zadarmo. Pavel nás žádá, ať se přes zábradlí hodně vykloníme, abychom se mu vešli do záběru i s propastí. Což odmítáme a tak fotí jen díru v zemi. Přecházíme k dolnímu můstku, na který je nyní vstup zakázán. Tomáš pobíhá okolo a hledá nejlepší pohled do propasti.
Purmerend
1x foto zdarma, jindy 5,-Kč
Tomášův výborný záběr propasti
Pavel, Tomáš (zleva)
Vidíme na dně, že právě přichází exkurze a pouští jim hudbu. O což nás naši průvodci ošidili. Svádíme to na tvrdost měny těch dole. Scházíme až do úrovně dna Macochy na cestu, po které jsme šli již včera. Tu však pouze přecházíme a to co jsme teď sestoupali, ihned začínáme opět vyšlapávat. Trápíme se stoupáním, je nám hicna, Peťa si chce odložit, ale nikdo nezastavuje, protože by se asi znovu do pohybu nepřinutil. Jenom Pavel zvládá udělat si běžecké kolečko. Omrknem zříceninu hradu Blansek a jsme na dohled vesnici Nové dvory. Jdeme lipovou alejí, kterou Pavel odsuzuje jako nedostatečně hezkou. Před vesnicí je tzv. přícestník, který slouží jako poutní a obětní místi pro opilce a nevěrné ženy. V lese před Obůrkou rozděláváme oheň a vaříme guláš se sojovým masem a dietním minipárečkem. V Obůrce je hospoda hned zkraje. Pavel! Navrhuje dát si jedno pivko. Tomáš zapíná telefon a začíná opět domlouvat rozvozy masa a Pavel si už asi zvykl. Procházíme Češkovice a hodnotíme nově postavené milionářské domky a jejich barvy fasád. Za vesnicí začíná klesání do Blanska dlouhé asi 2km. Nohy mně pekelně bolí, Tomáš opět šmatlá, P a P jsou vyjímečně v pohodě. Peťa si chválí svoje boty, na což Tomáš odpovídá, že v něm teda moc důvěry nevzbuzují. Procházíme Blansko svižným krokem, když tu mi náhle zvoní telefon. Hovor však není pro mne, ale pro našeho vedoucího. Stojíme a čekáme, až se Pavel vykecá. Koukáme do výloh na tabla, je to samá průmyslovka. Přicházíme k nádraží a vidíme, jak nám ujíždí vlak, z čehož viníme Pavla, protože to on si chtěl dát pivo a hlavně telefonoval. Kupujeme jízdenky a jdeme si sednout na zahrádku, které je hned u kolejí. Peťa s Tomášem si dávají pivko, Pavel žluto limonádu, já kofolu do půllitru. Vědomě riskujeme a 20min před odjezdem vlaku si objednáváme bramboráčky.
Opilec se jeden našel
Peťa tentokrát opravdu nespí
Chybí už jen bílá čepice
Pokuta přibližně 500,-Kč
Pavel je rád, že si může zavolat
Tomáš je znechucen
Vlak má na štěstí 15min sekeru a tak ho stíháme. Cesta je bez problémů a ostudy. Vlak však při každém zastavování ječí a piští, že to rve uši i mně. V Brně máme hoďku čas a tak koukáme na brňáky před nádražím a posléze na peróně. Chytáme prima kupé, ale necháváme v něm Peťu samotného a když se vrátíme, zjišťujeme, že ho Peťa neubránil a až do Třebíče s námi sedí nervózní pán. Skoro celou cestu probíráme náš první sjezd řeky. Nikdo neusnul, ani Peťa. V Jihlavě jsme přesně. Tomáš si z vlaku odnáší železničářský časopis. Před nádražím se necháváme fotit a jedem domů. Pavel vlakem, my tři vozem.
P.S. Sypu si tímto popel na hlavu pro svoji pomalost při psaní tohoto vandru. Pro ilustraci uvádím, že se během tvorby tohoto zápisu, stačili dva členové oženit a jeden se stát takřka profesionálem při vytváření hudby.
16.11.2001
Vedoucí
Telefonista
Bezhlavý rytíř Petr
Vohnout, trubka (zleva)
