30.10.-2.11. 2014
H.BROD – HLINSKO
(vandr č.38 )
Členové výpravy: Tomáš, Pavel, Petr
Počet km: 60 km
Počasí: polojasno
Jihlava
Po jednom letním a šesti podzimních vandrech ve Slovenských horách (M.Fatra, V.Fatra, N.Tatry, Roháče) jsme se rozhodli (tedy rozhodl se hlavně Peťa s Pavlem), že letos vyrazíme na podzimní vandr u nás v Čechách nebo na Moravě. Jednak to bylo z důvodů zdravotních a jednak chlapce navnadili nostalgické vzpomínky na naše počátky vandrování, trhání jablek a hrušek, vyvalování se na mezích apod. (mimochodem ani k jednomu z toho nedošlo). A vzhledem k tomu, že po jarním zdlouhavém cestování do Rychlebských hor bychom raději něco blíže, zejména Pavel se snaží naplánovat atraktivní vandr v rozumném dosahu. Bohužel vzhledem k naší 25 leté vandrácké činnosti na území ČR je tento úkol téměř neřešitelný. Nakonec padá návrh vyrazit do Jižních Čech do okolí Borovan. Trasa vypadá docela slibně, navíc po dlouhé době chceme jet vlakem. Nakonec právě cesta vlakem totálně mění naše plány. Představa tříhodinové jízdy s výlukou, nejistým zvládnutím přestupu, příjezd do cílové stanice až za tmy a nehorázná cena za jízdenky nás nutí změnit cíl našeho vandru na trasu H.Brod-V.Dářko-Hlinsko.
1.DEN H.Brod-Keřkov (13 km)
Vzhledem k tomu, že jedeme sice jenom kousek vlakem, ale termín vandru je docela pozdní a stmívá se kolem 17.00hod, plánujeme odjezd na 14.30hod z „hlaváče“ v Jihlavě. Peťa dle dřívějších zvyklostí má celý den dovolenou, takže vyráží na nádraží dříve a chce si dát v místní putice pivko. Bohužel mají zavřeno, tak vyčkává na můj příchod, který je mimochodem z důvodu, že jedu rovnou z práce opravdu na poslední chvíli. Pavel má v plánu se k nám přidat na zastávce v Pávově, jde taky rovnou z práce. Nástup do vlaku a následné shledání s Pavlem zvládáme i po dlouholeté odmlce v jízdě vlakem bez problémů. Za půl hodiny vystupujeme v H.Brodě. Vestibul nádraží se od našich vandráckých začátků změnil k nepoznání, ale protože chceme jít co nejdéle za světla, nezdržujeme se pivem a vyrážíme rovnou po červené směr Termesivy a dále na Pohled.
Shodou okolností jsem celou dnešní a část zítřejší trasy jel v létě na kole při akci Od Billa k Billovi. Takže jsem už dopředu mohl kamarády informovat o případných zajímavostech a hospodách. Cesta vede opravdu pěknou krajinou.
V plánu máme dojít do Stříbrných hor, respektive do nějaké vesnice kde bychom mohli zajít na pivo. Přicházíme do Pohledu, celkem nenápadné vesnice, v které by jen těžko někdo hledal parádní klášter s parkem.
Za Pohledem po cestě loukou kolem železnice vytahujeme čelovky. Já s Pavlem máme nové s maximálním výkonem. Pevel na tu svojí dokonce čekal tři měsíce, než mu jí po jednotlivých částech naposílali z Číny. Na silnici řidiči jedoucí proti nám zmateně kličkují, brzdí a oslněni svitem našich čelovek ztrácí na několik vteřin zrak. Peťa si uvědomil, že svit jeho čelovky naprosto pohlcují naše dva reflektory a proto ji zahanbeně uklidil zpět do batohu. Těsně před Stříbrnými horami zvažujeme další cestu, nakonec pokračujeme pravděpodobně po značce dál do vesnice. Místních se sice vyptáváme kde je hospoda, ale na konec, vzhledem k času a chuti dále pokračovat rozhodujeme, že půjdeme až do Keřkova, následující vesnice. Samozřejmě se před tím ujišťujeme, že je tam hospoda. Úsek Stř. Hory-Keřkov jdeme celý po poměrně frekventované silnici. Pavel vypráví historku svého kolegy. Ta nás neskutečně pobavila. Když přicházíme do Keřkova, ihned se vyptáváme na hospodu. Místní nás posílají k fotbalovému hřišti. Místní fotbalisté zde provozují malou hospodu. Venku je docela zima, ale rozhodujeme se uvařit u venkovního stolu. Já s Peťou jdeme pro pivo.
V hospodě je neskutečně nahuleno a docela plno. Točí zde Rebel světlý a polotmavý. Za 20,-Kč. Dáváme polotmavý, hospodský nám ho donesl ven a dává se s námi do řeči. Jeden z místních se nás ptá, jestli jedeme vodu, zjevně blázen anebo dost pod vlivem. Po jídle se stěhujeme do vnitř. Nocleh hledat nemusíme, protože poslední dobou vyhledáváme různé dětské, fotbalové a jiné plácky kde je jistota roviny a nízké trávy. Je jasné, že spíme na hřišti. Dáváme ještě několik piv (celkem 18), čaj s rumem (ten tam lijeme s Peťovi placatky) a jako poslední odcházíme před půlnocí spát. Po krátké diskuzi zda si lehnout rovnou na hrací plochu nebo raději do autu, uleháme těsně před střídačkami domácích.
2.DEN Keřkov-Vojnův Městec (35 km)
Nad ránem nás budí neustálé mlácení kontejnerů jezdících na siláž. Vstáváme kolem 7.00hod, všude je rosa a 3,5°C. Jak máme ve zvyku, po ranní hygieně balíme a bez snídaně pokračujeme dále, směr Žižkovo Pole. Posnídáme až na nějakém příhodnějším místě. Předpokládám, že ideální místo k snídani bude Žižkova mohyla nedaleko za Keřkovem. Je to památník postavený na památku Jana Žižky z Trocnova, který zde padl. Jednotlivé kvádry na stavbu poskytly různé spolky z celé republiky. Zatímco snídáme různé druhy paštik, přijíždějí další návštěvníci.
Po snídani pokračujeme dále, tentokrát po silnici směr Žižkovo Pole. Tady doufáme v nějakou hospodu nebo prodejnu. Při chůzi po asfaltu mně začínají bolet chodidla což je předzvěstí nepříjemného celodenního utrpení (při každé příležitosti sundávám boty i ponožky, aby se chodidla prokrvila). V Žižkově Poli jdeme do místní Jednoty, kupujeme lahváče a sojový suk. Je sice chladno, ale svítí sluníčko a užíváme si parádní náladu. Pak vracíme flašky a pokračujeme dál po červené, cestou Karla Havlíčka Borovského do Havlíčkovy Borové.
Odtud dále na křižovatku s modrou značkou na kterou musíme odbočit. U Podhorské rybníka, kolem kterého procházíme se opravuje hráz, takže jí musíme podejít.
Na rozcestí s modrou značkou Peťa odskakuje do houští, já usedám a zezouvám opět boty a pak odbočujeme po modré, směr Velké Dářko.
Doufáme, že tam bude pivo. Jdeme ještě kolem známých Ranských jezírek (malé i větší tůně v lesích s rašelinovým podkladem). Pak už přicházíme k Velkému Dářku. Celé ho musíme obejít. Cesta je značně rozbahněná, místy vede i dřevěný chodník známý spíše ze Šumavských slatí. Na hrázy Dářka je sice rušno, mraky lidí na procházce, ale hospoda žádná. Máme hroznej hlad, tak se rozhodujeme, že před jednou zavřenou hospodou upečeme pravý čínský vepřový luncheon meat. Jako za starých časů. Vzal jsem proto extra pokličku ze starého hliníkového kotlíku, který jsme používali dříve. Jak jsme zasedli a začali vařit, musel jsem opět sundat boty a ponožky. Šíleně mně boleli chodidla. Náhle se Peťovi udělalo hrozně zle. Začal se pozvolna měnit ve staříka, tak jak si to pamatujeme ještě z průmyslovky. Ani do luncheonu se mu moc nechtělo. Nakonec jsme krizi částečně překonali a po diskuzi jakým směrem budeme pokračovat dál, vyrážíme po červené směr Škrdlovice.
Zvažujeme totiž variantu, zda jít dále směr Tisůvka-Žákova Hora-Herálec a druhý den do Hlinska nebo před Tisůvkou odbočit na Vojnův Městec a druhý den do Hlinska. Nakonec se na rozcestí pod Tisůvkou rozhodujeme pro druhou variantu a odbočujeme na modrou směr Nová Huť-V.Městec. Kousek za odbočkou už nasazujeme čelovky (Peťu naštěstí ani nepadlo tu svojí bludičku vyndat).
Procházíme kolem osady Nová Huť, která bývala útočištěm partyzánů. Už za tmy přicházíme do Vojnova Městce. Městečko vypadá mrtvě. Téměř ihned nachází Peťa s Pavlem místo k noclehu. Je to opět nějaké sportovní hřiště. Teď už můžeme vyrazit do hospody. Jako první nacházíme šílenou putyku, naštěstí se mi Pavlovi podařilo vysvětlit, že bychom měli zkusit ještě něco jiného. Ptáme se místních a ty nás posílají na náměstí. Zde je hostinec Po Lipou. Místní mají svátek, v televizi je fotbal Sparta-Viktoria Plzeň. Dáváme si pivo, tentokrát Chotěboř a ptáme se na utopence. Hostinský odpovídá, že je mají, ale že by byl lepší řízek nebo tatarák. My říkáme, že by jsme rádi ty utopence a on na to, že jo, ale že by nám mohl nabídnout ještě řízek nebo tatarák. Vzdáváme to a objednáváme tatarák. Kroniku píšu po dvou měsících a zatím se účinek tataráku neprojevil, tak snad to bude dobrý. Tentokrát dáváme pouze jedenáct piv a odcházíme k noclehu. Chvilku ještě pozorujeme hvězdy a usínáme.
3.DEN Vojnův Městec-Hlinsko (12km)
Vzhledem k tomu, že hřiště je na dohled od hlavní silnice Žďár n.S.-Ždírec, budí nás auta opět kolem 7.00hod. Vstáváme, balíme, na lavičkách si čistíme zuby a odcházíme směrem k náměstí, abychom našli zelenou značku.
Z V.Městce jdeme nejprve po silnici, kde nás již takto brzo ráno předbíhá nějaký běžec a pak odbočujeme do lesa a parádní pasekou stoupáme mírně do kopce. Na jedné z lesních cest za svitu slunce snídáme.
Vzhledem k tomu, že jsem narychlo koupil v naší firemní prodejně tzv. odřezky (patky ze štangle Poličanu) a nebylo jich zrovna málo, asi 1,5kg, tak je jíme od pátku. K tomu nějaká paštika a sýr. Peťa už zdaleka nedodržuje tak úzkostlivě dietu jako na jarním vandru. Jenom luštěninám se vyhýbá, proto jsme nemohli vzít fazole ani Pavlem oblíbený eintopf. Po snídani pokračujeme dále směrem k osadě Zalíbené. Nutno podotknout, že celý tento úsek vypadá naprosto ideálně na kola. Určitě se sem v nadcházejícím roce podívám. V Zalíbeném je několik starobylých domů a za osadou se napojujeme na silnici což je pro mne opět utrpení na chodidla. Poslední vesnice před Hlinskem jsou Studnice. Doufáme, že si dáme ještě pivo. Hospodu objevujeme na malém náměstíčku, ještě uklízejí z předešlého evidentně náročného večera. Hospoda Pod zvoničkou je zároveň sídlem fanklubu Martiny Sáblíkové což je poznat z pomalovaných stěn, vlajek dresů a fotek. Studnice jsou zároveň bydlištěm jejího trenéra P.Nováka. Dáváme venku jedno pivo a pokračujeme dál do Hlinska.
V Hlinsku už jsme náš vandr končili, ale nikdy jsme neprošli památkovou zónu-uskupení venkovských stavení. Stálo to za to. Po cestě ještě poznáváme hospodu, ve které jsme seděli na konci vandru, když jsme tady končili.
Před nádražím na lavičce vaříme k obědu lečo a dojídáme se Be-Be sušenkami. Vlak odjíždí na čas. Po přestupu v H.Brodě přijíždíme do Jihlavy, kde Peťa a já vystupujeme. Pavel pokračuje až do Rantířova.
Jarní vandr zatím naplánovaný nemáme, ale je dosti pravděpodobné, že s námi pojede po dlouhé odmlce taky David.