5.5.-7.5. 1995 ČESKÁ KANADA I.
(vandr č. 6)
Snímky pořídil fotografický aparát OLYMPUS.
Členové výpravy: Tomáš, Pavel, Petr
Počet km: 70 km
Počasí: slunečno
Motto:
Epická báseň, proč nejel David na náš poslední vandr.
Kdo ví, kde je David?
Nejspíš doma leží.
Můžeme se vsadit,
za náma už nepoběží.
Když byl jednou v práci,
Nevím, co se stalo,
zasypal ho regál,
strašně nás to vzalo.
Tělo už má celý modrý,
krev mu stéká po tričku.
Myslím, že to není dobrý,
v hlavě zaseknutou kachličku.
Vše zde napsané je pravda, nikde jsem nelhal. Nanejvýš jsem úmyslně zatajil nějaké informace, které by mohli poškodit autora. A na to mám snad právo, ne?!!
Jihlava
Snažíme se uspořádat druhý Velikonoční vandr. Opět musím začít s tím, že domluva s některými členy je naprosto nemožná. Tomáš nejede poněvadž mu přijede z Germánska Lucina. David není moc nadšený, ale účast přislíbí. Peťa je z počátku horlivým organizátorem, ale den před odjezdem se stavil a přiznal se, že při pohledu na padající a ležící sníh vyměkl. To je teda materiál, když nechtějí jet na vandr při teplotě nepadající pod -5°C. Nevím, co jiného hezčího od našeho vandru mohou očekávat. Proto termín posouváme o tři týdny dopředu (5.5.-8.5.1995).
1. DEN Dačice (zorané pole) (3 km)
Při mém příjezdu už čeká Peťa 10 min. před nádražím. Máme radost, že zase pojedeme na vandr jednou všicí. Odjezd vlaku je 16.13hod. Máme 20min. času. Ale s přibývajícími minutami se nás zmocňuje neklid. Naši zbývající členové výpravy nepřicházejí. Dohodli jsme se s Peťou, že kdyby nepřišli, tak pojedeme alespoň do Kostelce, jestli cestou nepřistoupí. V 16.11hod jdeme kupovat lístky. Máme zpoždění, naštěstí výpravčí viděl naše běžící postavy a počkal na nás. Potěšilo mě, že vlak měl kvůli nám zpoždění 40s. Sedli jsme si do kupé vyhrazeného pro konduktérka, který nás ihned vyhodil na chodbičku. V Kostelci jsme uzřeli Tomáše. Rozhodujeme se co s Davidem. Pak rozhodla naše „kádvojácká osobnost“ a vyflákli jsme se na něj. Cestou v hurvínku do Dačic jíme. Tom má celou štangli sedláka, prej jí musíme sníst. Nesmí se s ní vrátit domů. Polovina cestujících ve vlaku jsou čundráci.
Slíbil jsem společníkům výpravy, že jestliže najdou v Dačicích hospodu Beseda, tak jim něco zaplatím (platili totiž u nich stravenky SIAS). Tomáš hned u nádraží vyzpovídal domorodce a zjistil, že za již zmíněným pohostinstvím musíme na náměstí. Což jak jsem pak zjistil, bylo při cestě. Po domluvě si dáváme večeři – obalenej hermelín a cihlu s bramborama. V televizi zasledujeme hokej Švédsko-Kanada. Počkáme na výsledek a večerníček Štaflík a Špagetka, kterej se zájmem sledovali dva hnusný somráci a raději vyrážíme. Procházíme okolo kostky cukru, zámecké zahrady za město, kde jsme si zařídili, že se nám nevyvalil bok.
Mramorová kostka cukru
Je něco po osmé, tak vyhledáváme nocleh, ale snažíme se ujít co nejdál od města. Jdeme podél uvláčeného pole, tak navrhuji na něm přespat, kousek od silnice. Tom je znechucenej, ale Peťa se přidal ke mně, tak vybalujeme. Po pár minutách zjišťujeme, že hlína nám skoro všechno zamazala, ale pečeme na to. Zalejzáme do spacáků a sledujeme výjimečně jasnou oblohu s Velkým vozem přímo v nadhlavníku. Chci zapáskovat zase s Kasiopeou (už po sedmé), ale zadal jsem to jim, aby ji našli. Po pěti letech, kdy jsem jim ji na každé naší akci ukazoval si ji zapamatovali. Dělají pokroky. Příštích několik let je budu učit zavazovat tkaničky u bot anebo číst v jízdním řádu. Ale ještě nevím, nesmím na ně toho tolik nakládat. Spíme dobře až na Peťu, který nemůže usnout. Ještě jsem si vzpomněl, že nám Peťa ukázal souhvězdí Štíra, což nás oba zbylé hvězdáře udivilo.
První noc
2.DEN Dačice (zorané pole) – Landštejn (35 km)
Ráno mě pobavilo, když se Tomáš po svém probuzení jal vyšetřit stav znečistění vypůjčených věcí (karitáta a spacák). Výsledek byl šokující, proto začal ihned láteřit a spílat na naše hlavy. Z čehož si nikdo nic nedělal, poněvadž Peťa spal a já se mu musel stále smát. Chci ho taky potěšit a tak mu navrhuju, že si dojdeme vyčistit zuby do meliorované stoky, což ho uklidnilo.
Pravá noha zapadlá po kotník v bahně při ranní hygieně
Peťovi jsem vypustil lehátko, aby se probudil, ale spí dál. Tak se sbalíme a snídani si uděláme cestou. V lese jsme ale viděli hajnýho tak že jdeme hladoví dál do Lidéřovic. Tam nás zaujal především perfektně strašidelnej kostel. A Tomáše taky otevřená prodejna, kde koupil dva lahvany, aby s Peťou posnídali. Za vesnicí na louce bloudíme. Po nalezení značky vaříme gulášovku na ohni.
Skvělej kostel v Lidéřovicích
Cestou okolo Malého Pařezného rybníka se setkáváme s obrovským množstvím hmyzu, jenž své dlouhé nohy stále vláčí za sebou. Jsou dotěrní. Probíjíme si cestu jejich řadami. Po dobu vandru jsem vysledoval, že náš rozhovor se stále točí kolem tří témat. Tím prvním je vzpomínání na staré průmyslovácké časy, dalším jestli nás David seřve nebo ne.
Kostel z druhé strany
Gulášovka se vaří 10 min.
Těchto témat se účastníme všichni stejnou mírou. Třetí a poslední téma je pivo. Je to vlastně Tomášův monolog. Vychvaluje, hodnotí, vzpomíná co kdy, kde pil a neustále říká, že by si nějaké dal. Peťa se mu snaží trochu sekundovat, ale nemá šanci. V Českém Rudolci je dobrej novogotickej zámek, výborně zchátralej. Hospoda je zavřená, ale v panelákové prodejně mají lahváče. Na protest si dávám kolu. Naznal jsem, že největší hrdinství je dát si limonádu, když všichni pijou pivo. Tomáš ale odvětil něco ve smyslu – to není hrdina, je to blb a zbytek společnosti se za něj musí stydět.
Tak trochu malá Hluboká, ale rozmlácená
Za Radíkovem vcházíme do lesa. Kocháme se přírodou a pochopili jsme, proč se tady přezdívá Česká Kanada.. Tom si vzpomněl, že už tady jel před rokem na horským kole.
Odchod z civilizace. David a Goliáš
Takže když u Zvůle ztrácíme značku necháme se vést jeho pamětí. Po chvíli jsme ji ale opět ztratili. Peťa jde zpátky, já napravo, Tom nalevo. Nikdo ji nenašel, ale vyšetřili jsme na mapě nejkratší cestu ke značce.
Cestou jsme si krátili čas hrou na parní válec. Pravidla jsou následující. Kdo neuhodne mnou myšlené číslo od 1 do 100, ten táhne 2km s sebou válec. Cesta pak rychleji utíká. Peťovi se moc nedařilo a po 20km tažení válce prohlásil, že ho hra nebaví.
Docházíme na rozcestí Vysoký kámen, odkud je na Landštejn 11km (nebo 9, teď už nevím).
Tomáš prozkoumává další cestu
Shodli jsme se v názoru, že se pokusíme dojít ještě dnes na Landštejn (Tomáš s Peťou totiž na mapě zjistili, že je tam jediná hospoda na cestě, ke které můžeme ještě dnes dojít). Míjíme Kaproun a vcházíme do lesa, kde posvačíme sedláka s bochníkem chleba. Je dobrej pařák, proto nás překvapilo, že z jasné oblohy začíná pršet. Pokoušeli jsme se najít nějaký mrak, ale nic. Po pěti minutách pršet přestává. Docházíme k Hamerskému rybníku a za náma začalo hřmít a zatahovat se. Mimoděk jsme všichni přidali do kroku. Na jedné křižovatce se před nás zařadila skupina vandráků i s holkou. To už ale prší. Docela by nás zajímalo, kolik ti druzí mají v nohách, protože nasadili smrtelné tempo. Přicházíme do Vitiněvsi (odkud je na Landštejn 0,5km). V místní kapličce si nějací snobský pražáci zařídili chatu a bydlí tam. Do kopce na hrad se táhneme z posledních sil a nejvíc nás žere otázka zda mají v místní ošetřovně otevřeno. Za obrovské radosti zjišťujeme, že mají (od 19.30hod). Vcházíme na dvůr hospody, kde je většina vandráků a zbytek Němců.
Hrad Landštejn k večeru
Bleskurychlý stařík utírá lavice od vody. Hbitý pikolík donese pivo, které v nás přímo zasyčelo. Načež se od vedlejšího stolu ozval dívčí hlas (byli to ti vandráci, co šli celou dobu před námi). „Přidejte jsme pozadu“, což nás ihned zahřálo na srdci. To už se neslo další, ale začalo pršet, tak se přesouváme do altánu.
Už mu nestačí pít stereo
Odtud se zase lidi přesouvají dovnitř hospody, jelikož se citelně ochladilo. Ale my vytáhli věci (oblečení) na spaní a bylo nám krásně. Venku pršelo a my si dávali utopence. Tomáš rozdával špekáčky, já chleba, Peťa se blaženě usmíval zpod své zmijovky a bylo nám prima. Když jsme se v hospodě rozseděli, tak si Peťa s Tomášem začali stěžovat, že je bolí chodidla (zjistil jsem, že jsou nemocní platfusem). Nejhorší pro ně bylo, když museli na pisoáre. Kulhali a pajdali takovým způsobem, že se jim od všech stolů smáli a jeden starší vandrák se mě ptal, jestli jsme dnes ušli 90km. Odpověděl jsem, že ne a své rozhořčení jsem ukryl za letmý úsměv na rtu.
Pršet přestalo v 21.30hod. Čekáme do 22.30hod až trochu oschne a odcházíme na louku, kterou jsme si vyhlídli na přenocování. Peťa se holedbal, že nás k ní zavede v noci se zavázanýma očima, svázanýma nohama a zacpanýma ušima. Pak zjišťujeme, že zabloudil. Vracíme se a Tomáš místo nachází. Myslím, že všem se spalo dobře.
Ošetření puchýře ve 23.00 hod
3.DEN Landštejn-Dačice (32 km)
Ráno kolem našeho bivaku projíždí policajti, ale nechali nás bejt. Vstáváme pozdě, slunce už svítí a ve spacáku je velký teplo. V 9.30hod jsme se rozkoukali a Peťa s Tomášem vybaveni flaškama jdou sehnat vodu. Byli tam nějak dlouho a po návratu se usmívali. Byli pro vodu v hospodě, takže tam ihned posnídali desítku. Nadšeně líčili, že jsou tam ty samí lidi co večer a chybíme tam jen my. Můj přísný pohled jim ale napověděl, že jdeme na už domluvenou prohlídku hradu.
Myslím, že k tomu není co dodat
Tábořiště Landštejn
Na ohništi ještě vaříme Peťovi polívky. Po prohlídce hradu vyrážíme. Staré město pod Landštejnem je spíše vesnice a moc nás nenadchlo. Potkáváme velké množství cykloturistů na horákách. Tomáš odborně hodnotí jejich vybavení a odhaduje ceny. Uvědomujeme si, že klasických vandráků ubývá. Nejspíš jsme jedni z posledních veteránů.
Tomášovi se odtud nechtělo
Exkurze na hradě
Landštejnská údolní nádrž
Interiér a exteriér
Pohled přes poškrábaný film na naše tábořiště
Jediná společná fotka z akce
U rozcestí na Pfaffenschlag ukryjeme bágly a jdeme tam jen na lehko. Zjišťujeme, že je to vesnice zaniklá v době husitských válek, rozložená na obou stranách rybníka.
Podél cesty je spousta vojenských bunkrů, řopíků, z třicátých let. Do jednoho jsme vlezli, ale je to tam maličký. U Velkého spáleného rybníka Tomáš ošetřuje opět své puchýře. Rozhodujeme se, že pojíme. U jedné pevnůstky je ohniště, tak ho využíváme. Vaříme hovězí maso a hovězí maso s játrama. Jako vždy u těchto konzerv je to humáč nejhrubšího zrna. Po vyházení flaks a kližek se obsah povážlivě scvrkl. Peťa to pak chvíli míchal nad ohněm a s úsměvem neustále poukazoval na nějakej humus v kotlíku.
Otázka:Kdo je na těchto černobílých fotografiích modrej?
Peťa hledí s úsměvem na kližku
Přicházíme do Slavonic. Kolem nádraží na Slavonické renesanční náměstí. Na rozcestníku jsme zasledovali Dačice a vzdálenost do nich 17km po zelené. Za náměstím jsme navštívili nějakej evropskej nezávisle sdruženej bar. Byla tam dobrá výzdoba. Pomalovaný kachličky, po stěnách úleťácký koláže. Dále tam byli samý holky a pili jenom limonádu. Línej šenkýř (asi 17let) nám po 20min. donesl pivo (měli i černý). Tak jsme si ihned objednali další, abychom pak nemuseli zbytečně čekat. Pak jsme vypadli. Bylo to tam jako u Čekánků nebo u Suchánků. Na konci města nějakej ďábel jezdil strašně rychle ve Fiátku, museli jsme se tomu asi ¼ hodiny smát. Bylo to jako v komedii. Je asi 17.00hod, navrhuji, že se pokusíme dojít kousek před Dačice a ráno dorazíme zbytek. Odbočujeme z asfaltky a přes zabahněnou louku a okrajem lesa se dostáváme na Montserrat. Je to takovej velkej kostel. Z kopce se nám ukázal výhled na prasečák a Mutnou, kde taková 6-ti letá holčina křičela na Tomáše: „Chyť si mě!“. Načež on utrousil, že jsou zde drzí obyvatelé. Po silnici přicházíme k řece Moravská Dyje (něco jako Jihlava v Malém Beranově po povodni). Podél řeky to bylo hnusný, samý olše a listnáče. Na zemi takový ty roztrhaný malý lopuchy, pak komáři, no odporný. Ráj kajzrů. Kolem nás se pravidelně střídali chaty a mlýny. Proto ve zkratce: chaty, Lovecký mlýn, chaty, Velfův mlýn, chaty, Hardův mlýn (tady nastala změna, protože zde byli chaty 2x za sebou), takže chaty, chaty, Hejkalův mlýn, chaty, Frelův mlýn, chaty.
Zjišťujeme, že jsme proti němu s Peťou úplně maličcí
To už se stmívá, je 20.15hod. Jeden kilometr před Hradišťkem jíme. 2×0.5kg „lanč“ a všechen náš chleba. Každá plechovka měla jinou chuť, jedna Biofrukt Babice, druhá Masný průmysl Brno.
Pojíme v nepřehledné zatáčce u silnice
V Hradišťku chceme zajít do hospody. Místních krasavic se vyptáváme, kde mají restauraci. Řekli, že nemají. Vyzvídám dál, kam se teda od nich chodí. Naznali, že do Dačic. Obrovské zklamání a lítost nás zahalili neviditelným závojem. To ještě ke všemu mí dva spolukolegové opět začali nelidským způsobem kulhat. Je skoro tma, tak se vydáváme po silnici do Dačic. Značku jsme opustili. Do města vcházíme za tmy asi v 21.40hod. Nad náměstím zalezeme do klubu plnýho korálkatejch, dlouhovlasejch, černejch členů. Kdekoliv jsme si za celou dobu dali pivo, všude byla 10° za 7,-Kč, jednotná cena jako za socíku. Peťa s Tomášem chodí jenom po patách, poněvadž nemůžou došlápnout na chodidla. Zase vzbudili veselí. Nikde jsme cestou po městě neviděli příhodné místo k přespání, takže když v 0.30hod opouštíme pivnici, jdeme se podívat na nádraží kdy jede vlak. Zjišťujeme, že jede v 2.49hod. Nastavujeme budíky, já na 2.30hod, Tom na 2.40hod a spíme na trávníku pod stromy před nádražím. Asi v 1.00hod kolem jedou „švestky“, ale neviděli nás.
Vlak měl trochu zpoždění a byl plnej discomanů a řepáků. Průvodčí je viditelně nenáviděl. Nás ale hřál svým pohledem. Zjišťuju, že nemám klíče od bytu, takže budu lézt domů oknem. Vystupujeme na městském nádraží. A tím skončil náš veleslavný vandr, na kterém jsme trhali všechny rekordy.
A jestli: se Tomáš neužere k smrti salámem
Peťu nepřejede tank
Davida nezasypou kachličky
A já nespadnu pod lis,
tak možná ještě něco podnikneme.
zapsal Pavel