3.10.- 5.10.2007
Zruč nad Sázavou – Chocerady (podél Sázavy)
50 km
- členové – všichni
- jídlo – trenčianský párek s fazolí, lečo (dva sudy),slepice na paprice a těstoviny, guláš,olivy, zárodky vetřelce, klobásky, čertovsky pálivé papričky, paštiky, sušenky .PET-Pivrnec…
- mapy – Benešovsko a dolní Posázaví, Střední Posázaví
- motto: Zahoď srabe funkční prádlo,
vem si maskáč to je žrádlo!
Tento vandr jsme navrhli jen tak nedbale, aby se vůbec někam šlo a nic moc jsme od něj neočekávali a taky to tak dopadlo.
Zruč – Kácov 11km
Srážíme se ve 14,15 před nádražím a čekáme na Tomáše už z dálky vidím jeho obkračující chůzi a čím víc se přibližuje, tím víc mi spadává čelist. Není to Tomáš, ale chodící reklama na Hudy a Rockpoint. Nenašel se by se na něm jediný centimetr čtvereční, kde by neměl funkční prádlo, funkční střední vrstvu, funkční vrchní vrstvu. Tomuhle říkám ostuda vandráků. Na otázku jestli jede na Mount Everest odpověděl, že na ten jezdí sračky a drsňák jezdí na K2. A proto se táži: „Kde jsou jeho maskáče s dírou v rozkroku, jeho bombr, zmijovka, boty, ze kterých lezly palce a hadrový bágl s kroužkem na zavěšení palce levé ruky“. Ty tam jsou zašlé časy dávné vandrácké slávy, kdy slovo kamarád mělo váhu dvanácti naložených tatrovek. Komerční životní styl ničí staré hodnoty a bavlněné spodní prádlo . Rozemleté PET-lahve nahradily maskáč a zpracovaná ropa vytlačila hovězí kůži a přírodní vlákno. Vstřikovací lisy vytlačily tkalcovské stavy a vandráka přemohl prototyp syntetického outdoorového bojovníka.
Peťa kupuje lístky do Zruče n/S. a jedeme. Ač pátek ve vlaku si sedáme, jelikož ČD jde asi do věčných lovišť. Bleskurychlý přestup v HB a Světlé n/S zvládáme, pojíme delikatesní karboše, kterými nás již léta sponzoruje Davidova maminka a už jsme ve Zruči.
Celé tři dny půjdeme po červené ,takže jí hned najdeme a přes městečko stoupáme ku hradu. Je zachovalý, ale nějak nezajímavý. Jelikož jsme ve vlaku vypili Pivrncovu desítku a pojedli ty karbanátky, můžeme bez přestávky vyrazit směr Kácov, což je 9,5 km. Jak nás Tomáš cestou znalostně připravil, je zde malý pivovar,
Tak trochu německý styl zámku ve Zruči nad Sázavou.
jenž vaří pouze do sudů a v lahvích by jste jeho produkty hledali marně. V 17 h opouštíme Zruč a v 18,30 stojíme na náměstíčku v Kácově. Již se pěkně setmělo a tak jsme rádi, že už dál nemusíme a hezky někam zapadneme. Optáme se domorodce Kudy-Tudy a již stojíme přede dveřmi pivovarské hospody, kde hraje harmonikář a je tam narváno. Tak kupujeme čtyři dvanáctky a sedíme potmě venku na lavičkách. Cenová politika pivovaru je snadná 10o – 10 Kč, 12o – 12 Kč. Hned to sdělujeme několika známým, ale nikdo nám to nevěří. Zima nás pak vyhání do normální hotelové restaurace a jak Peťa vtipně poznamenal „Kam čert nemůže nastrčí Gambrinus“. Mám takový vlezlý pocit, že tuto značku bojkotujeme kde se dá, a pijeme raději místní značky. V mapě nám Tomáš ukázal, kde by jsme mohli spát.
Já mám pivo – heč
Je to hotelový a chatkový areál, kde on nedávno startoval na vysoce profesionálním horskokolovým závodě okolo remízku, křoví a švestky.
Je to tam pěkný, posečená tráva, tak rozbíjíme první postupový tábor přímo uprostřed areálu. Je to paráda, když někdo z teamu zná pěkné místo na spaní kam nás po náročném dni odtáhne a bez bezhlavého a zoufalého hledání po tmě si v klídku jen rozbalíme nádobíčko a chrníme.
Jsme s Tomášem vybaveni novými samonafukovacími karimatkami a machrujem na ostatní členy teamu. David vyndává veselé pastýřky se slepicí na paprice a jako překvapení šéfkuchaře má jako přílohu v pytlíku vařený vrtule, takže zase něco nového. Ohodnotili jsme to kladně. Davidovi totiž, jak se nám později přiznal, přestal chutnat chleba ke konzervám. ( Aby ho nestihl boží trest). Jelikož jsem kvůli odlehčení nevzal teploměr tak pouze předpokládáme, že bylo 5oC. Usínáme ve 12,00. Všichni tvrdí. že nespali a přitom všichni chrápali.
Kácov – Sázava 29 km
Ráno padla rosa, takže balíme provlhlé spacáky. Všude rostou muchomůrky jak v pohádce o Pindruších. Snídani hodláme uskutečnit někde po cestě na hezkém místě. Peťu bolí hlava – tvrdí, že tak pozná, že měl den před tím mizerný pivo. Když byl mladší ( asi před 20 ti lety ), tak ho z piva hlava nebolela, zato se pak řídce vyprázdnil. Tak nevím, co je lepší. Možná to nepít, ale to jsem neřekl nahlas, jelikož to by se na mě utrhl náš „Pivní teoretik“ – jestli nevíte, kdo to je, tak takto krásně nazval v afektu Peťa Tomáše, jelikož ten již má své vypito a do hospody chodí jen degustovat. Obrazně řečeno -nebudeme učit starého orla létat .
Tulácký ráno na zem se snáší , za chvíli půjdem toulat se dál…….. Brontosauři
Jdeme lesem a všude rostou hříbky u každého smrku je jeden nebo čtyři. Je nám líto je nesbírat, ale co s nimi, když nemáme ani sůl na jejich přípravu. Na druhou stranu jsem rád, že je nesbíráme , protože Peťa chce stále sbírat nějaký ryzce a na každou druhou zelenou nebo červenou houbu ukazuje ,že ty jsou taky k jídlu. Zjistil jsem, že nemá cenu ho nějak v tomto směru usměrňovat, protože vždycky vyskočí jak papírový čertík a jsme následně nuceni opět vyslechnout jak coby malé dítko chodili s tátou do lesa na houby ,tatínek byl vybaven tlustým kapesním atlasem hub a nad každou houbou se shlukli a určovali druh, poddruh, čeleď, skupinu, pád, číslo, rod a vzor.Takže on ty houby musí znát a neserte ho!
Jsme to my – pražští otužilci
Přicházíme do Pelíškova mostu, tady je zahrada s krásnýma jablíčkama. Byly výborný. Takový se v prodejně neseženou ( ani u Karáska ). Cesta ubíhá za vyprávění historek z uplynulého půl roku ( u Davida roku ) od posledního vandru. Tento vandr (na kterém se právě nacházíme)byl naplánovaný jenom jako taková vata mezi kvalitními vandry typu Malá Fatra. Měli jsme vidět pár hradů, několik vesnic, ale hlavně spoustu chatových osad. Takže jsme šli přes les, lesem, okolo lesa, podél lesa… Pod Českým Šternberkem se najíme, ohřejeme párky v plechovce.
Ty nejlepší jablíčka jsou vždy někde na samotě
Pařeze , prostři se !
Tomáš opět vyndává svoje 2cm dlouhé pálivé papričky. Když Peťa večer jednu snědl, málem nazvracel do spacáku a celou noc měl chodidla zatnutá v pěst a ze spaní vykřikoval takové hrůzy, že by i Hitchcock po jeho vyslechnutí musel vyhledat ambulantního psychiatra. Oni tři totiž mají rádi pálivé a předhánějí se historkami, kdo co snědl pálivějšího. Baví se o tom asi jako rybáři, kdo chytil větší rybu.Tak třeba, David jednou snědl tak pálivou papriku, že když si druhý den ráno při močení uchopil bimbase stejnou rukou jako večer šáhl na papriku ,zařval bolestí ,že se jeho ozvěna nesla panelákovou stoupačkou ještě za tři dny. Ale to nic není, to Tomáš ten jednou snědl vlastnokatkyručně vypěstované kozí rohy z jejich skleníku. A ty kozí rohy, když jim ve skleníku dozrály tak se opálila barva z kovových profilů, žárem se zprohýbala skla a zemina ve vzdálenosti 5m od rostlin měla ještě 85°C a při zalévání syčela. Ale to je taky nic, to Peťa jednou v hypernově v oddělení s kyselinami, louhem draselným, a dynamitem, objevil bedýnku s paprikami na níž byla nalepená etiketa NEJVÍCEJAKJENTOJEMOŽNÉ PÁLIVÉ PAPRIKY a okolo byli cedulky typu DANGER, ATTENZIONE, ACHTUNG.Tak je koupil, při jejich umývání v dřezu plakal a rozpustila se mu houbička na mytí nádobí. Co se dělo dál už to popisuje velice zmateně a v útržcích, z čehož usuzuji, že po pozření se mu vypálilo několik týdnů v paměti v hlavě a způsobilo to trvalou amnézii. Zeptám se asi Báry jak to dopadlo.Všichni se ale vzácně shodli, že je velice zdravé si čas od času vypálit střevo a řitní svěrač (to raději budu žít nezdravě s dušenou mrkví). I já jsem se chtěl pochlubit svým nejhorším zážitkem s pálivým jídlem, ale nakonec jsem si svojí příhodu jak jsem si omylem k dietnímu párku místo plnotučný hořčice dal kremžskou a pak mě do večera pálila huba, nechal od cesty. Jelikož jsem si představil Davidovo pohrdavé „No jo, pan dušená zelenina z Rantířova“. No tak nechme tlachání a zpět k realitě.
Na hrad dorážíme od jihu, kde je samostatná věž s hladomornou a vstupem za 5 Kč. Ale stálo to za to. Nahoře je vyhlídka a docela se nám tam líbilo. Pak se stavíme na nádvoří hradu a jdeme si odpočinout do hospůdky. Kde je mimo jiné jeden nacamranej vandrák se psem a pořád si chce s Peťou ukazovat kapesní nožíky. Pak jdeme podél kolejí a lesem do Malověd.
Co to jako je , ta malá prsatá potvora.
Samostatně stojící věž s vyhlídkou hned vedle hradu .
Za lidové vstupné 5 Kč , nezapomenutelné zážitky a panoramata .
Český Šternberk od jihu.
Český Šternberk od východu.
Toto byla jedna z mála hezkých lokalit v okolí řeky.
|
Neustále jsem nevěděl co mě na tomto pohledu tak fascinuje .Až po dlouhém sledování fotky jsem zjistil ,že jsem si asi tak nějak asocioval ty dvě roztahující se koleje a já jsem přímo naproti tunelu.
Rataje nad Sázavou a vedle se tyčící Pirkštejn měl patřit k jednomu z vrcholů tohoto vandru. Již při vstupu do městečka jsme se nadchli ( tedy aspoň já ) hradbami a bránou. Usuzujeme, že toto velice slabé opevnění mohlo zastavit akorát rozzuřeného sedláka s cepem, ale ne nějakou armádu. Hradní věž, která je dominantou okolí i hrad je relativně dobrém stavu. Vyškrábeme se za městečko bez velkého povšimnutí mineme zámek, který svým vzhledem ani významem zdaleka nedosahuje kvalit a standardů na které jsme navyklí z našich vandrů.
Toto je naprostá paráda a myslím, ,že i Aleš Student z „Bydlení je hra“, by nešetřil chválou.
Polozarostlý a časem poznamenaný zámek vhodně koresponduje s šedým, omšelým a částečně vybydleným náměstím, jehož jedinou kladnou stránkou byla možnost koupit si v místním obchůdku piváka. Vše probíhalo následovně. Na prodejně byl nápis „klepejte na okno
Hrad a zámek v Ratajích nad Sázavou.
Obchůdek s meči, odznaky, známkami a pivem.
vedle“, načež jsme zaklepali a milá důchodkyně přešla z obyváku do prodejny a otevřela nám. Zde mezi meči, přilbami, turistickými mapami a známkami bylo vystaveno pivo Dačický. Neznalec by pomyslel, že pivo je z Dačic, ale ouha, Dačický je z Kutné Hory, jak nám sdělil Tomáš. Pít Dačický pivo z Kutné Hory byla na mě síla a raději piju Dobrou vodu z Nových Hradů. Naše všední svačinka se skládá z Karáskovy klobásy, oliv nadívaných papričkou, masité nohy lastur nebo škeblí a pečiva. Ten pajšl ze škeblí nazval Peťa vetřelcovým zárodkem, což bylo výstižné. Já jsem snědl 1 ks, Peťa 2 ks, Tomáš 3 ks a David s gurmánským výrazem zbylých 76 ks. Byl to hnus velebnosti. Později se nám David svěřil, že mu nechutná chleba, ale cpát si břuch kdejakým plžím exkrementem se mu rozhodně neeklovalo a dokonce, jak jsem ho nenápadně sledoval, ukrytý za svým obřím, ječným zrnem, činilo mu to zvláštní potěšení.
Gurmánské zátiší s Tomášovou ponožkou.
Poobědová siesta.
Po tomto nevšedním gurmánském zážitku vyrážíme dál směr Sázava. Projdeme Talmberk a Mrchojedy.
|
Cesta podél řeky je opět lehce zakopřivovaná, takže za zmínku stojí až náš večerní příchod do města, kde na místním sázavském ostrově probíhá jakási obrovská oslava. My ale míříme do centra, kde se promenádují hlavně Ukrajinci a Cikorky. Optáme se na putiku. Do první restaurace ani nevlezeme, jelikož již oknem vidíme, že dámy jsou oděny ve večerních toaletách a pánové mají oděny obleky s cenovkami obsahujícími 5-ti místné číslice. Přesunujeme se do poloprázdné hospody za řekou. Zde je velice příjemná číšnice, která svým ostýchavým chováním a za každou větou proneseným slůvkem „dobře“ se vůbec nehodí mezi ostatní pingly co točí podmíru a okrádají dokonce i štamgasty.
Jakožto absolventi strojní SPŠ dokážeme ocenit krásu a kvality svařované příhradové konstrukce mostu, ,nesenou dvěmi stejnosměrně vinutými umrtvenými ocelovými lany o netradičním průměru 38 mm.
Zde bych na chvíli zastavil tok děje abych vám lehce nastínil část hospodského hovoru mých kamarádů:
T: Co jsi ještě pil, když jsme odešli?
D: Bavili jsme se o vínu tak jsem si dal víno.
T: Ještě, že jsme se před tím nebavili o kurvách.
.
P: Krušovice jsou fakt drsný. Představ si, v Mikulce si dám 10 piv a pak přejdu do Krušovický , tam si dám už jenom 3 krušovický dvanáctky a ty mě úplně zboří.
.
P: Nějak je mi špatně, to asi bude z toho jídla.
T: To nevím, tak ty tady celý víkend po hospodách lemtáš pivo a pak to svedeš všechno na jídlo. Mě se to zdá vůči jídlu trochu nespravedlivý.
.
P: Tak ty celej den votravuješ s hospodama a když konečně do nějaký večer zalezem tak ty po třech pivech jdeš spát? Ty už jsi jenom pivní teoretik.
.
T: Domluvili jsme se, že si dáš pivo a ty si dáš gambrinus.
.
P: Říkal jsi Davide, že až přijdem do hospody, tak si dáš limonádu pak kafe a pak víno a ty si objednáš zase pivo.
T: On totiž, když přijde číšník tak zazmatkuje, zpanikaří, začne se stydět a koktat a pokaždý umí ze sebe vymáčknout jen „PIVO“.
Ve 23.00 já s Tomášem opouštíme hospodu a jdeme na předem teoreticky naplánované místo na spaní uprostřed Sázavy, poblíž hasičárny.U silnice zrovna drátujou policajti nočního motoristu. Je tam kaluž a vypadá jak zamrzlá. Já říkám, že tam je led a tak to Tomáš zkouší rukou, ale nic nezjistil. Tak rozbíjíme bivak a rozmotáváme naše super perfektní samonafukovací karimatky a zrovna ve chvíli, kdy Tomáš říkal: „Nechtěl bych spát tady na tom štěrku na normálních karimatkách jako ty dva chudáci“, se ozvalo prasknutí ( to jsem si propíchl karimatku přezkou opasku ) a pak jsem si vyslechl v 1,00 opilecké posmívání těch dvou s normálníma karimatkama, kteří konečně dorazili z hospody a nepřišlo jim zrovna nic víc směšného , než že si chudák kolega vandrák zničil věc v hodnotě 1400 Kč. Takže jsem spal celou noc přímo na zemi. Bylo asi +3oC.
Zde se stala ona tragická událost, propíchnul jsem si samonafukovací karimatku.
Sázava – Chvalovice 10 km
Ráno se budím a musím se přiznat, že spát na vypuštěné karimatce je tragédie. Závistivě sleduju Davida a Peťu jak se vyvalují na svých nepropíchnutelných. Dále zjišťuji, že kaluž, do které vstrčil v noci prsty nevěřící Tomáš je plná oleje a něčeho nespecifikovatelného, je to fakt hnus raději bych šáhl do ho… než do tohoto humusu. Pozdravíme se s okolo procházejícím se veselým chodcem, který se vrací z hospody. Balíme a jdeme směr sázavský klášter, který je ale v mlze, tak ho ani kloudně nevidíme. Cesta podél řeky nám přišla nudná a šedá jak rybičce akvárium po 10 letech.
Zde se natáčel americký horor „Chata“
A zde David Vávra v „Šumných městech“ vyzvracel obsah
tlustého střeva.
Jediné co nás povzbudilo byl obchod na Marijánce otevřený 364 dní v roce se sortimentem širším než je v Kauflandu. Koupíme čerstvé rohlíky a limo a jdeme se najíst na zahrádku místní hospody. Máme rybičky, paštiku pivní a svačinku, klobásku, papriku. Nad některými věcmi ohrnuje David nos, ale nikdo si už toho nevšímá. Po té co nás vyhodí hospodskej, pokračujeme dál mezi chatami, komunistickými chatami ROH a výchovnými ústavy.
Zde jsme nakoupili
A zde jsme to snědli
Toto je ošklivý, nepěkná věc.
Na vlakové zastávce bez obsluhy jsme poslali Peťu koupit lístky a on nám to spapal i s navijákem.
Zahrádka před hospodou (Chocerady)
Žvaníme o všem možném a jedině vývěska místní realitní kanceláře nás zaujala natolik, že jsme zastavili a prostudovali ceny nemovitostí a pozemků v okolí Prahy. Pokračujeme dál, kopřivy, smetiště, opuštěný lom, dřevotřísková chata, borčus ve struze, zarostlé břehy, hnědá líná voda, odpadky, smradlavej rybář, rezavý auto,opelichaný keře, mrtvej hrdobec na silnici, zaprášená cesta a hle jsme v Chvalovicích.
Zjišťuji na nádraží s Davidem vlaky. Nepochopili jsme jízdní řád a následně jsme veřejně pošpinili Tomáše, že už ani ty spoje není schopný zjistit správně. Pak se ale zjistilo, že Tomáš to měl zapsaný dobře a my jsme jelita. Tak jsme se mu v duchu omluvili aby to nikdo neslyšel. Můj nápad projít se zpět do Sázavy nenašel potřebnou většinovou podporu. Byl jsem z toho nešťastný jak koblížek bez marmelády, vystresovaný jak kráva v kamionu do Kostelce, osamělý jak pravda vyřčená v parlamentu a bezmocný jak tahač s návěsem v zimě pod Červenohorským sedlem v Jeseníkách. Co naplat, tak usedáme v místní restauraci a pro změnu dáváme pivo a po chvíli dáme i jídlo. David – kačena, knedlík, zelí. Peťa a Tomáš – špenát, uzené koleno, zelí. Já – guláš, knedlík.
Do vlaku nasedáme v 13,50 a v Rantířově vysedám v 19,05 – délka trasy je 125 km, což dělá Æ 23,5 km/h – dva spoje měli ještě zpoždění. Ty dráhy bych opravdu zavřel. Příště jedeme na vandr autem. Cenově to vyjde nastejno a časově asi 4x lépe.
Loučím se s Vámi, ač moje já křičí NEE!- piš a nechej vytrysknout další gejzír gagů, skečí, povedených historek, taškařic, jokeů ( čti džauků ), pamfletů, odvážné
satiry, grotesek, komedií a poezie. Počkejte si napříště to píše Tomáš mistr glos a hlášek, žongléř se slovy a tvrdým, měkkým Y,I. Je to největší naivní umělec všech dob.Jeho neocenitelný světový literární přínos v oboru -Teorie pivařství a sladovnictví je naprosto nezpochybnitelný. A přespříště to bude David, největší parafrázovátor, genius kritiky, Kosmas, mág odborných pojmů a lékařského názvosloví a krupiér vybrané ryzí češtiny. A to nejlepší nakonec Peťa – největší básnický bohém, jehož umělecké střevo se táhne z New Yorku až do Prahy, jehož brilantní rozněžněná hra s každým slovíčkem je lékem na všechny rozervané duše vesmíru. On je Fr. Petrarca a Karolína Světlá v jednom malém těle. Je to také drezér mimoběžných myšlenek a idiomů.
Tak už se uklidněte odložte kapesníky zmáčené slzami smíchu a počkejte si půl roku na 28. díl Kroniky vandrů.
Zapsal Pavel
6 hodin cestování v Hurvínku by sejmulo i větší borce než jsou prostí vandráci z Jihlavy.
A nakonec zde máme nepravidelnou chvilku pro romantiky
Břečťan
Palčivá je nutnost bytí ,
ty anděl já cholerik ,je to k zblití.
Nevýslovná rozpolcenost názorů,
když já dolů tak ty nahoru.
Mysl svou pak uzdravím,
až z břečťanu čaj já připravím.
Pak nastanou nám hrozná muka,
svalová křeč a srdce puká.
Prsteny nám z prstů spadnou,
když těla naše rychle chladnou.
A ruku v ruce letíme spolu,
navždy splyneme v časoprostoru.
A pro velký úspěch ještě druhá část chvilky pro poety.
Trnka
Modré plody dary Moravy,
okoštuj, nacpi se, pust jednu do hlavy.
Sliznice a jazyk zbytní,
ústa stažená jak otvor řitní,
pak neudržíš třas a zvracíš,
přírodě obsah žaludku vracíš.
Vnitřní chaos, děs a tělo úpí,
nadosmrti zůstává pak výraz tupý.
Za zmínku stojí, že jsme po hospodách nechali přes 1600 Kč
Za dopravu a vstupy asi 580 Kč..