18-19-20. 5. 2018, Bílé Karpaty
Tak konečně Bílé Karpaty, připravujeme se na to už asi 2 roky. Akorát 14 dní před vandrem nám sdělil David, že je zase rozkašlaný a že tudíž nepojede. Sraz je v pátek ve 13:00 u Tomáše a až se vypravil, což zabralo 20 minut, tak vyrážíme. Po dálnici noc Bratislavou a pak směr Veselí na Moravě, Blatnice, Blatnička a parkujeme v Nové Lhotě. Cestou byli 2 nebo 3 objížďky, takže až v 16:00 jsme připraveni vyrazit. Tomáš cestou zjistil, že nemá kartáček, takže mu zastavujeme u Coopa. A samozřejmě i přes můj výslovný zákaz nakupuje i rohlíky. Každý vandr mi totiž zbyde chleba a vezu ho domů a rád bych to změnil. Ovšem Tomáš chce čerstvé rohlíčky k Peťovým čerstvým řízečkům. Vyrážíme po modré a po menším zaváhání za obcí vstupujeme do krásné krajiny. Cesty jsou sice po včerejším lijáku blátivé a lepí se to na pohorky jako čert, ale nálada je na 100%. Přicházíme k lovecké chatě a odtud už pořád do kopce s převýšením 550 metrů. Sledujeme ale, že se rychle začíná zatahovat. Tomáš nás upozorňuje, že na vedlejším kopci už prší. Přidáváme do kroku a ke konci louky už (kromě Peti) běžíme do lesa. Ihned vyndávám z vrchní kapsy pláštěnku na batoh a na sebe. Pak už jen sledujeme, jak přichází Peťa a za největšího deště a krup rozepne celou přední stranu Gemmy a na dně báglu za ustavičného nadávání na počasí marně hledá nějakou pláštěnku. Provazce vody mu padají do batohu a Tomáš sledující jeho počínání poznamenal, že je to naprostý amatérismus a kam se poděly jeho zkušenosti z předchozích 45 vandrů. Peťa, který konečně pod vrstvou krup vyštrachal pláštěnku, zahalil se do ní a řekl nám, že to co právě předvedl je něco jako milionářský rozmar. Jelikož jeho vandrácké zkušenosti již před lety dosáhly maximální hodnoty 100%, nic ho nemůže překvapit a začíná se na vandrech nudit a těmito kousky co převedl, si vlastně koření naše akce. Za 20 minut můžeme vyrazit. Na vrchol Javořiny je to kousek. Přicházíme k vysílači a už se stmívá, takže bez zastávky pokračujeme ještě půl kilometru na Holubyho Chatu. Před chatou uvaříme lečo a přineseme si ven pivíčko. Byla by to idylka, ale fouká vítr a je nám zima. Takže to nezdržujeme a rychle se přesouváme dovnitř. Moc lidí tady není, milá šenkýřka co se nás ujala, si hned vysloužila naše sympatie. Nakonec při placení na baru vyžebráme ústupovou borovičku a přesouváme se pod obrovský smrk na nocleh nedaleko chaty. V noci je mlha, ta se sráží na smrku a pořád na nás kape. Nad ránem ještě začalo pršet. To už jsme nelenili a začínáme urychleně balit. V 5:45 vyrážíme po zelené směr Květná. Přestalo pršet, ale teplo vypadá jinak. V Květné samozřejmě Tomáš a kolegové navštěvují prodejnu a nakupují. To je neuvěřitelné! Pak usedáme na místním autobusáku a posnídáme všechny ty dobroty a lahvany. Mezi námi a Velkým Lopeníkem je ještě jeden mezi-vrchol Nová Hora. Příroda je nádherná všude spousta jarní zeleně. Nádherná panoramata. Jsme nadšeni. Jedině občasné bláto, které se nezvykle hodně maže, nás trochu rozčiluje. Při přechodu hlavní silnice u samoty Staré Dílny už vidím poslední mohutné stoupání na Velký Lopeník. Počasí se zlepšuje a po hodince staneme na vrcholu a ukáže se nám i slunce. Bylo to 530 výškových metrů. Což nám přišlo jako túry na Šumavě. Velký Lopeník ovládá místní nadšenec. Každý den na staré Felicii jezdí na vrchol k rozhledně, kde zmoženým turistům prodává pivo a kořalky. Z nudy zajisté pije ve všední dny i sám (proč by to jinak dělal). Prodává nám pivo a zatím co se najíme, sušíme i spacáky, pak se vyškrabeme na vrchol rozhledny a po příchodu dolu nám pán a vládce Velkého Lopeníku nalije a doporučí pálenku. Těžko se nám loučí, ale musíme jít dál. Naštěstí máme všechno krásně vysušené. Po zelené přes Malý Lopeník dorazíme na Lopenické sedlo a po žluté na Mecháč a Lopeník. Opisujeme kruh po hřebenech kolem údolí, takže vesnice dole u údolí vidíme ze všech stran. Opět musím zmínit, že jsme nadšený a tento vandr posunujeme do první pětky nejlepších. Cesta lesem po červené značce protilehlého hřebenu nemá tolik výhledů, ale Rozhledna u Křížku nám to vynahrazuje. Tady odpočíváme a svačíme u stolečku a Tomáš si stěžuje opět na chodidla. Směřujeme do Strání. Procházíme kolem hřbitova, kde se k nám přidává pes, a směřujeme do centra a hledáme hospodu. Zůstáváme na zahrádce, kde taky vaříme a večeříme. Zajímají se o nás místní dědoušové, jestli nejsme fanklub Havl Brodu, prý tady zítra hrají divizi. Zdá se, že celá ves žije fotbalem, a když se pak přesouváme dovnitř do hospody ve druhém patře, zase se místní o nás zajímají, samozřejmě zmiňují, že Dukla spadla z extraligy a jestli prý spadne i Vysočina. V noci se jen vykulíme na mezičku k potoku v centru obce. Ráno musíme dřív vstávat, abychom nebudili pohoršení. Budí mě divný klapot, který se opakuje každou chvíli. Zjišťuji, že to klapou po dláždění podpatky místních žen, které spěchají vyfintěné do kostela. Rychle balíme a bez snídaně vyrážíme kolem kostela a za vsí azimutem podél potoka do kopce zpět na hřeben. Je nám vedro. Několikrát upravujeme trasu a nakonec jsme došli k view pointu na kopci. Tábořili tady ve stanech asi 3 rodiny s malými dětmi. My si dáváme u posezení konečně snídani. Jsme na Machovém koutě. Jdeme po červené a asi po půl kilometru vlevo na žlutou do Vápenky. Odtud po modré kolem místních šílených ekologických projektů (jak úspěšně vyhodit peníze z dotací) do Nové Lhoty k autu. Tím jsme zdárně dokončili okruh po Bílých Karpatech, které i nás otrlé vandráky překvapili nádhernou přírodou. Příště se sem musíme vrátit.
