27-29.10.200
Tucet vandrů
(Dvanáctá akce)
47km
Jak říká moudrý Tomáš:
„Na každém vandru se dá něco slavit“
Červená Řečice
Místo : Želivka a Pelhřimovsko sever
Výbava : 2x fotoaparát 2x vakuově balené syntetické párky
Účastníci : Peťa
Tomáš (zvaný Seneca)
a já
Motto : Náš vandr nebude nikdy dokonalý, stále se učíme.
Tomáš Marousek
Obsah:
-První noc sledujeme spouštění prvního
bloku jaderné elektrárny Temelín
-Vodní nádrž Vřesník – Vyrovnávací nádrž
na Želivce
-Druhý nocleh aneb vzpomínka
na koření ze svařáku
-Tomáš a Peťa a pravý hřib
-Příprava syntetické stravy
-Peťa přichází z velké strany
První termín, kdy jsme měli odjet je koncem září. Nějak jsem se nemohl uvolnit a tak to překládáme, jako již tradičně, na konec října.
V den odjezdu v pátek nás David všechny obvolá, že si ráno nechal vytrhnout moudrák a že má horečku a tudíž, že s námi nejede. Tomáš poznamenal, že je to blbec, že ta horečka nebyla od zubu, nýbrž cestovní od toho jak se těšil na vandr.
Pátek 6km
Odjezd v 16:14. Peťa s Tomášem z hlavního nádraží. Peťa přišel dřív a skočil si hned na jedno, což Tomáše trochu zamrzelo, jelikož ho hledal na peróně a nestihl si dát s ním.
Asi všechno probíhalo hladce, protože do Rantířova, kde jsem nastupoval já, dojeli bez problémů.
Sedí tam s námi Peťův kámoš, který nám tvrdí, že se bude venku dobře spát, protože je teplo. Vsadil bych se, že v životě neviděl spacák a nikdy venku nespal.
Konzervová a jídelní výbava členů je následující:
Tomáš: 2x grandguláš, 2x hermeticky uzavřená sada syntetických párků, 2x nekonečná nudle, pečivo.
Peťa: 1x lanč, 1x vepřovka, 2x gulášová polévka, 1x uzené šproty malé, 1x cibule velikosti dětské hlavy, pečivo (česnekový salám tentokrát od rodičů nedostal, ač jsme se s Tomášem na něj hodně těšili. Slíbil nám, že příště nezapomene doma důrazně připomenout, že jede na vandr)
Pavel: 2x chalupářský guláš, 2x losos s olivama, 2x nekonečná nudle, pečivo
Dále byli na place k dispozici bůčkové pomazánky, paštiky, mini tatranky, sušenky Opavia, Halls, Tic-Tac, Air…..(honey and lemon)
Hlavním tématem jízdy ve vlaku a vlastně celého vandru byl David. Střídali se různě silné nadávky. Další témata Temelín, výzbroj naší armády a měnový fond. Přestup v Horní Cerekvi máme vypilovanej takže v Pelhřimově jsme podle plánu.
Tomáš se v Pelhřimově docela vyzná, tudíž nás neomylně zavedl na námi hledanou značku. Přes louku do Starého Pelhřimova je to relativně kousek. Tam už je tma. V místní hospodě se nesvítí, ale je vidět, že tam hraje televize. Na silnici pod lampou povečeříme lososa a jdeme zkusit lokál . Hostinský, když přišli hosti rozsvítil a byla to docela příjemná hospoda. Slyšeli jsme, jak říká ostatním „jsou tady vandráci z Prahy“ za což jsme se styděli.
Ve 21.00 odcházíme, zprvu po asfaltce a následně po překřížení hlavní silnice na Tábor, po polňačce plné kaluží. Tady se osvědčila baterka a pomoci ní nacházíme v lese plácek na spaní.
Do restaurací chodíme pouze plánovat další trasu. Půllitry slouží pouze jako těžítko.
Tomáš nás zde a předtím už i ve vlaku, překvapil svou výbavou a připraveností (náhradní baterie do foťáku, deka na karimatku na spaní se kterou se kupodivu rozdělil s Peťou, dále měl horolezecký kletr, půjčený kvalitní spacák Kondor. Z tohoto úhlu pohledu vypadal perfektně vybavený. Z druhé strany však prochozené boty zvané šlupky, roztrhané maskáče a absence pasty na zuby, ho opět z výsluní zastrčilo do stínu. Shodli jsme se s Peťou, že se opravdu snaží. V noci poprchávalo a mžilo a k ránu pršelo, tudíž jsme využili igelit.
Sobota 25km
Ráno balíme a o 100m dál rozděláváme oheň. Vaříme nekonečný nudle a opékáme syntetické párky. Peťa usoudil, že není daleko okamžik, kdy budeme jíst amarouny, protože celá naše snídaně je umělá. Tomáš nám totiž prozradil, že v těch kuřecích párkách není ani kousíček masa a skládají se ze separátu, což jsou rozmixovaný kuřecí kosti, mouky vody, možná sóji a koření. Potaženy jsou střevem z plastu. Při opékání z nich neukápne ani trocha tuku, jsou úplně suchý a chovají se jako izolanty nebo termosety, což znamená, že na povrchu zprahnou a uvnitř jsou studený, jelikož mají malou tepelnou vodivost. A při větším zatížení teplotou zdegenerují a rozsypou se na prach.
Místo ranní rozcvičky, nácvik Labutího jezera
Po této chutné snídani vyrážíme azimutem, jelikož jsme potmě ztratili značku. Tu po 1 km nalézáme.
Počasí – Zataženo, ale neprší.
Momentálně jsem za blbečka, zjistilo se totiž, že jsem zapomněl teploměr, mapu hvězdné oblohy a láhev na vodu.
Po modré přicházíme do Čakovic. Procházíme čakovický mlýn a po 2km přicházíme do Bácovic.
V polích pod Šibeničním vrchem orientujeme mapu a bezpečně přicházíme do Červený Řečice.
Já jsem malej, kdo je víc.
Pohled do polootevřené krajiny
Tomáš nám sdělil, že na náměstíčku jsou dvě hospody z nichž v jedné se točí Pelhřimov a v druhé Gambrinus. Za chvíli jsme měli s Peťou možnost zjistit, že to Tomáš ví úplně přesně. Docela jsme čuměli i když víme, že je to Tomášova silná parketa.
Peťa se svěřil, že si vždycky myslel, že Tomáš trochu kecá, když dokáže na kterémkoli místě v republice přesně určit počet a polohu hospod a vědět co se v nich točí a dokonce i vědět co všechno se tam točilo posledních 10 let od kdy se datují začátky jeho koníčku. Ze dvou Tomášem představených pajzlů si ihned vybíráme HOSTINEC U DAVIDA. Což nám opět vehnalo do úst několik nadávek na zmíněného.
Zámek Červená Řečice
Zámek Červená Řečice
Uvnitř byla mladá, ale velice drsná šenkýřka. Dveře byli otevřený a když jsme vlezli dovnitř, tak jsme je slušně zavřeli. Načeš ona začala nadávat „kterej mentol zavřel ty dveře“. Jeden starší štamgast se nás zastal a říkal, že to tady neznáme, načež měl mlčet a hledět si svého. Dáváme pivo a gota s cibulí. Bojíme se říct o pepř a tak vybrán ostatními se hlásím jak ve škole a žádám o pepřenku. Hustá atmosféra v hostinci se vyznačuje slovními přestřelkami.
Zrovna byli dušičky
Vyrážíme dál, u hřbitova se vymočíme, přejdeme nádrž Želiv a lesem po červené míříme k Želivi (městu).
Tomáš s Peťou začínají sbírat houby. Pokud se jedná o babky a suchohříbky sbírám s nimi. Jakmile ale začnou sbírat podle nich bedle , podle mě hnojníky, přesouvám se do polohy Davida a začínám sběr hub bojkotovat. To neznamená, že bych jim je přímo vyhazoval, ale moje poznámky je dostatečně nasíraj.
Když jsem pak ještě o praváku prohlásil, že to je hořčák, žlučák, Peťa se rozzlobil a řekl, že je zkušený houbolog a že jeho tatínek od nepaměti procházel les s atlasem hub a určoval jména takových hub u kterých já bych ani nepoznal, že je to houba, jelikož jsem ubohej amatér.
Přicházíme do Želivy. Zatím co já sleduju fotbalový zápas místního ústavu odmašťovacího (jak nazval Tomáš protialkoholní léčebnu mladistvých). Peťa s Tomášem kupují chleba, pastu na zuby, kmín a ¼ másla. Je vidět, že tu smaženici myslí vážně.
Za silnicí hrají děti z „odmašťovny“ softbal
Želiv – město konstruktérů.
Dále jdeme podél vyrovnávací nádrže na Želivce, kde ti dva stále sbírají hnojníky – bedly. Procházíme kolem hydroelektrárny a po prudkém stoupání se ocitáme v Sedlicích.
Po 1km přecházíme po zelené hráz vodní nádrže Sedlice. Zde si zkracujeme cestu po silnici do Kletečný. Igelitová pytel plný hub má Tomáš přidělaný na batoh a při každém kroku s radostí pozoruju jak pytlík naráží a houby se v něm drtí.
Vyrovnávací nádrž na Želivce
Vodní nádrž Sedlice
Tady jsme chtěli vyfotit tu skálu v pozadí
Rozdrcené houby
Za Kletečnou po delším hledání objevuje Tomáš pěkný plácek na spaní. Před hospodou se rozhodujeme co dál? Jestli bude smaženice nebo návštěva pohostinství (jež se otevírá v 18.00). Při pohledu na rozdrcený houby jsme se rozhodli, že je vyhodíme. Což jsem sledoval s úsměvem, zatím co Peťa zamačkával slzu a Tomáš už držel kliku od putiky.
Uvnitř se všichni chlapi dívají na Vinnetoua a hodnotí výkony indiánů. Pijeme pivo. Pak Peťa objednává 1 l svařáku. Hostinský ho přinese už i s kořením, ale zvlášť přinese pytlík příchutě do svařeného vína, kdyby se nám toho tam zdálo málo. Peťa to do toho automaticky vysypal a pak zjistil, že už to tam bylo a že je z toho voňavka. Po vypití 1 l parfému objednává Peťa druhý litr.
Kolem 22.00 (nebo vlastně 21.00 , jelikož se v noci mění čas) odcházíme na plácek.. Rozděláváme bivak a zatím co zmožený Peťa usíná, Tomáš a já ohříváme guláš a po ulehnutí ještě chvilku rozprávíme, zatímco Peťa již spí.
V noci když spím do mě strká Tomáš a budí mě. Říká mi, abych poslouchal. Slyším hrozné řvaní. Zjišťujeme, že Peťa zvrací. Ptám se, co budeme dělat. Tomáš navrhuje předstírat spánek a ráno zjistit, jestli se nám Peťa přizná.
V noci bylo jasno asi 5-7°C.
Neděle 16km
Vstáváme za dotěrného obtěžování slunečními paprsky. Ptáme se s Tomášem Peťi jak se vyspal. Peťa asi 10s nehnutě zíral před sebe a pak s pusou od ucha k uchu vykřikl „Klucí, já jsem se pozvracel“.
Vaříme polévku, pak děláme Peťovi uzené šproty a obrovskou cibulí (já bych jí tam celou nedával, ale oni se mi smáli a nakrájeli jí tam celou). Cibule rybičky hravě zamaskovala. Asi na 6-8 soust cibule bylo jedno malé sousto rybiček (většinou nějaká ploutvička).
Vyrážíme po zelené a za 1,5km odbočujeme ze značky vpravo po silnici na Velký Rybník. Odtud polními cestami (bez značení) na samotu Rousínov, kde se napojujeme na žlutou.
Kdo se vzbudí první, má za úkol vzbudit Peťu.
Hygiena dutiny ústní po ránu.
Obec Velký Rybník – Tomáš už zase šmatlá.
Pak ale naší nepozorností opouštíme značku a zacházíme si skoro 2km. Odvážně ale volíme azimut a po střetu s honcema bezpečně nacházíme žlutou. V Útěchovičkách mají opravený kostelík, nové obrubníky a asfalt na návsi a nově vysetou travičku. Jeden starej děda, když viděl, jak odpočíváme, s námi přišel pokecat.
Procházíme Chvojkov a po 2km Služátky za nimiž rozděláváme oheň, vaříme guláš, opékáme párky.
Když míjíme Služátecký mlýn, jíme zrovna tatranky. Najednou slyšíme hrůzostrašný štěkot a když se otočím v plné rychlosti na nás letí obrovský ovčák. Já s Tomášem jsme propadli hysterické panice, zatím co Peťa se v klidu otočil a do tý rozevřený letící tlamy strčil ½ tatranky se slovem „Na“ a než stačil ovčák hubu zaklapnout měl už Peťa zase ruku venku. Pes byl tak zmatenej, že zůstal stát s tatrankou strčenou v krku a ani se nepohnul.
Trasa volená azimutem je velice náročná. Překonávání bažinky a potoka.
Ramenatý Peťa
Odpolední svačinka u Služátek
Přicházíme na silnici Pelhřimov – Humpolec a po 1,5km odbočujeme do údolí řeky Bělá. Kde u jakési zavšivené samoty na nás zaútočili dva vořeši. Byli nesnesitelně dotěrní a Peťa je musel rozhánět, jelikož Tomáš a já jsme se schovali za něj. Jejich debilní pán je ani neokřikl a tím nás nasral.
Umění v parku.
Kolem čističky docházíme do Pelhřimova. Přes náměstí, kde jsme s Peťou nikdy nebyli (což Tomáše popudilo) nás Tomáš opět neomylně vede k nádraží. Míjíme knihkupectví s nápisem : MÍSTO LIHU KUP SI KNIHU !
Z nádraží ihned odjíždíme vlakem do Horní Cerekve, kde v restauraci vedle perónu čekáme na spoj do Jihlavy.
Peťa je smutný, jelikož končí vandr.
Cestou domů vlakem hodnotíme vandr a domlouváme se kam příště. Usuzujeme, že všechny trasy okolo vlaků do 50km máme prochozený (kromě trasy na Brno, jelikož tam jsou kajzrové).
Tomáš navrhl, že by nás mohl vzít někam dál Kostelecký náklaďák, ale museli by jsme být jen tři. Což jak jsme se shodli není problém, jelikož David nebyl na 50% vandrů, tak je docela malá pravděpodobnost, že by zrovna jel. A i kdyby to zrovna vypadalo, že by se mu chtělo, tak by jsme mu ten vandr zatajili.
Takže Davide, až se zase někde všichni potkáme v hospodě a my si budeme vyprávět nějaké historky a příhody, který jsi nikdy neslyšel a který vůbec neznáš, tak se hned nerozčiluj, vždyť jsme přece všichni z K2.
Zapsal Pavel
